Když jsem začala poprvé hrát Elvenar ve smyslu vývoje postavy se čtvercem vzdálenosti od začátku, jela jsem prostě maximální rychlostí, co to jde. A ono to jde! vážně rychle. Boje tu člověk taky zažije a je to všechno skutečně hezké, ale...
Jsou samozřejmě hry, které toho adrenalinu v sobě mají mnohem víc. Takže kvůli bojům tady člověk nezůstane. Ovšem to prostředí, a zvláště v elfím světě, je prostě nádherné. A tak mě napadlo: "Prdím na to. Vždyť o nic nejde. Nikdo mě tu nepřeválcuje, nerozstřílí město na cimpr campr, když si s tím zkrátka budu trochu hrát, tak kam bych hnala, začnu pěkně nanovo od prvních kroků a tentokrát čistě pro radost. Žádné honění za ovládnutím světa nejlepší postavou nejlepší aliance, ale prostě klídek, rozvahu, ponořit se dovnitř a chodit s opravdovými elfy do opravdových zrovna postavených budov, no zkrátka imaginativně vstoupit do virtuálního světa a jednat, jako bych právě byla uvnitř."
A ono to funguje. Najednou jsem ze hry měla skutečnou radost. A začala každou budovu stavět pro její krásu. Jenom pro její krásu! A pokud následující level už není tak pěkný, stop, zůstane prostě pár budov tvořící docela malou osadu v této podobě. Též jsem založila ally, v jejímž mottu vysvětluji tuto ideu a čekám, až se další nadšenci přihlásí. Ale jestli se nepřihlásí, nevadí, stejně si to každý může vyzkoušet už teď, v místě, kde zrovna je.
Takže - vůbec mi nejde o rychlost vývoje. Začala jsem s nějakými dvaceti chalupami a dvanácti dílnami. Tvrdit, že lze začít s méně, je proti smyslu věci, protože v prvé řadě člověk potřebuje peníze, lidi a energii (tedy myslím zásoby). Všechno ostatní je až na druhé koleji. K tomu plnit jednotlivé úkoly. Plynou z nich totiž tučné odměny, které hráč nutně na začátku potřebuje, aby nestagnoval ve vývoji. Takže naslouchat požadavkům instruktorů a mezitím to pozvolna tlačit do rozvoje těch chalup a dílen. Za den se dá postavit docela slušná vesnice. A kupodivu zlaté domky se zelenými střechami a oranžové plachty dílen jsou jedny z nejkrásnějších budov, které tu lze vůbec vytvořit. Takže první rozhodnutí: Šest a šest z nich zůstane v malé osadě už napořád, řekněme jako skanzen, zkrátka vzpomínka na prvé kroky v Elfím světě, který obývají jejich staršinové v lesích zanořené vesnici.
Vlastně se pořád musím brzdit. Abych nepostupovala příliš rychle, abych nevytvořila více domů, více dílen, více všeho, což by mě katapultovalo k urychlenému vývoji, ale bohužel, taky k přijetí neoblíbených opatření, tj. co nejvyšší level, ať už budova vypadá jakkoli, jenom to hnát a stavět a stavět, lepit domy na sebe, rozšiřovat až do úmoru. Sedět u toho od rána do večera. Jenomže po pár takových dnech, když se potom hráč zpětně podívá na to, co tu vytvořil, dochází k vystřízlivění a logickému závěru: "Co tady vlastně dělám? Vždyť je to blbost! O takovou hru přeci vůbec nestojím." A nezbývá mu než odejít. No a to právě ne! Takhle to nehodlám pojímat. Protože tuhle hru si chci užít naplno.