Představení Ethariel

[DeletedUser76]

Ethariel, děkuji Ti , otázky vztahu jsou vážně těžké. Já mám ráda život a moc takže se ho snažím prožívat způsobem,který vyhovujeme mě.
Jsem dost tolerantní a nemám ráda škatule. Řídím se tím žij, neubližuj a nech žít. Nevím jaké jsou v dnešní době ženy a muži. Vím,že doba je uspěchaná a kolem mne frčí neskutečným tempem . A já si jedu po svém. Jsem převážně samotář a pozorovatel. Neseznamuji se , nevyhledávám skupinky lidí. Lidé oslovují většinou mne. Kupodivu mladí lidé což jsem samozřejmě ráda. Dokáži hovořit s každým ,ale nesvěřuji se lidem.
Když se mi chce brečet tak brečím ,jedno kde . Když se mi chce smát , tak se směji. Nedržím v sobě emoce a pocity. Vypouštím je ze sebe .
Raduji se pomalu ze všeho. Přečetla jsem spousty indických,filozofických knih. Neprahnu po vymoženostech dnešní doby ,po autech,špercích, drahém oblečení ,materiálních věcech, to vše tě svazuje a zatěžuje. Mám jednu postel,skříň a velký stůl. Veškeré věci co jsem mohla jsem rozdala.
Vím co chci a zatím jdu, malovat,tvořit užívat si života a číst. A žiji dosti skromně. Když čtu web o tom jak jsou lidi nešťastný, jak si vzájemně ubližují je mi z toho smutno. Možná,že jen nevědí co chtějí. Nebo neumí komunikovat mezi sebou .Nebo očekávají neočekávané. Kolikrát přemýšlím nad tím,že je to velice jednoduché někoho oslovit , kdekoliv ,žiji ve své rodné zemi takže lidé mi rozumí, jen tak k někomu přijít, říci že mu to sluší, popřát mu hezký den, zeptat se co dělá rád, pochválit ho. Bohužel lidé kolem sebe staví až příliš tlusté zdi. Zapomínají Nenarodí se nešťastný ,zlý člověk.
Jsou jen zbloudilé duše co nevědí a tápou a někdy prostě slovy ubližují. Pro mne je svět až příliš složitý . Proto mám ráda ty své Indiány .
Proto si neumím představit seznámení na internetu. Nevidím Vás jakou máte barvu očí, jak pohybujete ústy, neslyším dech,necítím pach,nevidím jak mácháte při mluvení rukama,grimasy obličeje a tak...
Ale neříkám, že je to špatné. Důležité je ,že je to dobré pro vás, pokud vám to vyhovuje. ( Ale pociťuji trochu smutek nad tím z obavy,že normální seznámení vymizí a lidé se nebudou seznamovat už jiným způsobem) . Na vysvětlenou dávám přednost dopisu rukou napsanému, rukopis je krásný.
Teď každý používá emaily , smsky a já nevím co všechno .

 

[Lukula]

Lépe bych to asi nevystihnul Woody. Jakoby jsi mi mluvila z duše. Sice nejsem tak úplně "rebel" jako ty - i přes to, že si život také užívám plnými doušky, je ve mně pořád schovaná ta plachá rybka, která se ráda zachumlá pod deku, aby ji nikdo nenašel.
Tvůj styl života připomíná život mnichů. Není divu, podle toho, kde čerpáš moudro a inspiraci. Vždyť už dávno nám všemožní moudří mužové východní kultury a vyznání říkají, že opravdové štěstí člověk nalezne ve chvíli, kdy si uvědomí, že vlastně po ničem netouží (zjednodušeně řečeno). Touha po čemkoliv a hlavně po materiálních věcech nám nedovolí oprostit se od špatných emocí. Dávno jsem se naučil, že důležité je milovat ty druhé a nečekat od nich nic. Ač to zní divně, je to tak, pokud očekávám a toužím po odezvě, odpovědi či oplátce nějakých citů a nedostanu je v podobě, v jaké si ji vysnívám, jsem zklamaný a zaplavují mně negativní emoce. Pokud se naučím být šťastný z toho, že jsou šťastní druzí, tak je to neskutečně osvobozující pocit. A to je přesně to, co Woody píšeš. Potěšit druhé - něco jim hezkého říct, příjemně je překvapit, pochválit nebo jen vyslechnout...

Pro mě je kontakt také velice důležitý, ikdyž v začátcích ve větší společnosti působím tiše, ale je to právě tím, že pozoruji ostatní, "čtu je" a pak, až nabudu dostatek informací, nepozorovaně se stanu součástí celku... Stejně jako ty Woody trpím tím, když dotyčného nevidím. Je to pro mě důležité, protože psané slovo (a zvlášť v elektronické podobě) je příliš neosobní. V dnešní době facebooku a twitteru a jiných vymožeností mám strach o svou dceru a nastávající generaci, ale pokud to tak má být... třeba to má nějaký důvod a lidstvo díky tomu přijde k nějakému poznání. (Nebo nás konečně zachrání ufouni - každý indián ví, že se vrátí - slíbili to...).

Ale toto není o mně, ale o Etharielovi. Eth, ať už je jaký je, je to vnímavá bytost, stejně jako my všichni ostatní. Každý jsme nějaký a já nikoho neodsuzuji. Každý máme tu svou povahu napsanou někde ve hvězdách, vždyť jsme z nich stvořeni. A rodíme se všichni stejní. Krásní a bezbranní.

Nakonec Ethe, když jsem četl tvůj příběh, opět jsem se v něm našel, měl jsem také podobné zážitky a nebyl jen jeden. Ale snažil jsem se z toho něco si s sebou odnést do budoucna. To jsou ty věci, které nás formují a dělají z nás lepší a moudré bytosti ve stáří... Pak, když si na ně opět jednou vzpomeneš, místo hořkosti v srdci ti ta vzpomínka vykouzlí úsměv na tváři a pohltí tě pocit pokory a klidu. (Bože né - smrt tím nemyslím. )
A na konci příběhu píšeš, že jim nikdy dostatečně nepoděkuješ za to, jak se k tobě zachovali. Nejlepší na tom ale je, že ani nemusíš, pokud jsou takoví, jsou si určitě vědomi toho, jak moc ti pomohli najít naději a sílu jít dál. Na taková setkání nezapomínáme.
Rozhodně ale Ethe nelituj takovýchto životních etap, dělají z tebe silnější osobnost. A to, že jsi se s námi o tohle podělil a odhalil kus sebe byl odvážný tah, ale jak vidíš, vyplatilo se to a rozpoutal jsi velice zajímavou diskuzi a odezvy. A možná díky tomu mnohem lépe poznáš ty, pro které tyto příběhy píšeš.

 

[DeletedUser76]

Lukulo milý, souhlasím plně s tebou,že vše (zde mám na mysli to špatné tě posílí).
Jen prozradím to,že jsem neměla zrovna na růžích ustláno. Mamka moje umřela když mi bylo 7.let a vlastně brzy po ní všichni z její strany.
No a řekněme,že můj otec zrovna láskou k mojí osůbce neoplýval. Byla jsem nezvaným hostem v jeho nové rodině. V šestnácti jsem opustila jeho domov a vydala se do světa. Mám za sebou nespočetně průšvihů , spoustu probrečených lásek , plno dobrodružných zážitků atd...
Když bylo nejhůře vždy jsem si řekla, bude líp, žij, ještě není tak nejhůře abys nemohla dýchat. Poznala jsem spousty zajímavých lidí , ale také spoustu lidí co se pohybovali v propasti zoufalství a na samém dně této společnosti. Nikdy jsem toho nelitovala a nelituji .Ba naopak jsem vděčná za vše. Sice jsem samorost jak se říká ,ale neměnila bych. Vždy jsem věděla co nechci, jaká nechci být a jak se nechci v žádném případě chovat.
Odpovědi jsem vetšinou na své otázky našla v knihách. Myslím si,že hlavně je nejdůležitější aby člověk dokázal mít rád sám sebe, se vším všudy,nebyl k sobě příliš kritický a dokázal se smířit s tím jaký je. A pak jde vše samo. Spousty lidí se snaží přetvařovat aby byli lepší nebo aby je společnost neodsoudila za jiný názor , často dělají jiné věci než dělat chtějí nebo touží po uznání jiných lidí aby měli lepší pocit... Je to nesmysl, dobrý pocit můžete získat ze sebe pouze jen vy sami a to tak, že se dokážete na sebe podívat do zrcadla aniž by jste se za sebe styděli a sklopili před sebou zrak. Samozřejmě,že těch věcí a mých myšlenek a poznání je daleko víc.
Jde o to jen najít sám sebe a nebát se být sám sebou i za cenu toho ,že jiní mají zcela odlišný názor,že nezapadáte.
Netrápit se zbytečně tím, že nejste takoví jako vás chtějí mít ti druzí. Každý z nás má nedostatky a nikdo nejsme dokonalý.
A snažit se ze sebe vydat každý den to dobré , aby jste ze sebe měli vy dobrý pocit a krásně se vám usínalo večer v postýlce