Tak jsem tady zas
A děkuji vám za kladné přijetí mé rozvinuté samomluvy
Kolegové v práci ji nerozdýchali ani po půl roce
I když na jejich obranu, snaží se.
Před pár dny, po skončení směny, jsem se, k radosti dvou z nich, vydal k autobusu s nimi. Ne že bych nejezdil autobusem, ale bydlím tři minuty chůze od pracoviště. A uznejte. Po osmi hodinách Mě, toho už mají většinou dost. Co jsem to chtěl? A jo
Oblažoval jsem je jednosměrnou konverzací dvě zastávky. Potřeboval jsem se dostat do obchodu, vybrat peníze z bankomatu a trochu se taky projít (autobusem
). Jak jsem vystoupil, k očividné radosti zmíněných kolegů a procházel silnici. Můj zrak upoutal stařičký trabant s chronickou bronchitidou. Metuzalém sedící za volantem líně pootočil hlavou doprava, pak doleva, podíval se na manželku která tenhle postup zopakovala a schválila a po vzoru závodníků sešlápl plyn na podlahu. Trabant protestně zamručel, párkrát si odkašlal a když mu došlo že by mohl začít i akcelerovat, tak vypustil ještě jeden chuchvalec černého dýmu a jal se líně odbočovat na hlavní. Prastarý kmet divoce kroutil volantem aby ten papírový zázrak dostal do správné polohy a podle toho jak mu brunátněl obličej, automobil očividně vyhrával. Pak ale ten pan kouzelník zamával nad volantem rukama a tu divokou, rachotící šelmu zkrotil. Možná přeháním, ale kdyby jste viděli za kolik páček za tu milisekundu stihl zatahat, taky by jste si mysleli že čaruje
Krotitel divokých motorů odfrčel za lepšími zítřky a já se zamyslel nad všemi auty které projeli mým životem.
No byl tady "Pekáč". Jedno z prvních aut které si pamatuji. Táta na něm jezdil jen po vesnici a i to tak, že se schovával za volantem, aby ho lidi neviděli. Ne že by mu to pomohlo při 190 centimetrech výšky
Tenhle zázrak moderní techniky z minulého století obšťastňoval kolemjdoucí hustým dýmem a ostatní účastníky provozu neustálým chcípáním všude, kde se jen na vteřinku muselo zastavit. Otec pak vždy utrousil pár velice šťavnatých poznámek o kvalitě toho "zázraku" na kolech, o kolemjdoucích, kteří se zastavili aby se pobavili anebo vynadali (pokud stáli v dosahu výfuku
), ostatních řidičích, kteří mu to stejně vydatně opláceli a v neposlední řadě i o lidstvu jako celku. Já sám jsem si všechny tyhle výlevy pečlivě zapisoval do paměti, což mi později vysloužilo uznanlivé "hmmm" od vrstevníků i starších členů party
Další vozítko co mi uvízlo v zákoutích mozku byl strejdův trabant. Strýček se o něj staral jak o dítě. "Je libo motorový olejíček? A chtěl by si ještě trošinku naleštit?" a podobné hlášky byli na denním pořádku. Ne že by byl cvok, ale bylo to jeho první auto, které si koupil za svoje vydělané peníze. To co mě ale uvízlo v paměti nejvíce, byla jeho zázračná schopnost pojmout snad jakékoliv množství lidí a kufrů/tašek. Fakt! Kdyby jste tehdy viděli naši rodinu vystupovat z toho veterána, tak by jste se mimoděk rozhlédly a hledali principála a šapitó. První vystoupil strejda, za ním táta který mě měl na klíně. Pak se sklopily přední sedačky a už to jelo. Babička, máma, děda, jedna sestra, druhá sestra a za nimi tři plátěné tašky plné dobrot a minimálně jedna krabice zákusků. A to jsme jeli jen k tetě bydlící čtyři kilometry od nás na návštěvu. Tenhle kousek mobilní vymoženosti byl prostě nepřekonatelný. Kam se na něj hrabaly dodávky a autobusy
Pokračování příště. Už mě bolí prsty
