Moni Arda
Znalec fóra
Nehoda není náhoda a ať už měl osud se mnou v plánu cokoli, když mi před třemi lety hodil pod nohy pomyslný klacek v podobě úrazu, vyřadil mne tím na půl roku z běžného rytmu života. Začala jsem si jen tak pro zábavu psát příběh, žádný plán, žádný koncept. Vzniklo pár kapitol, které na sebe ani příliš nenavazují. Nejedná se o žádné umění, tak k tomu prosím i přistupujte, pokud se rozhodnete pro přečtení. 
Máte-li chuť, zde je jeden střípek příběhu.
První střípek...
Ještě nezačalo svítat, když nastalo pozdvižení. Koně správce a jeho zástupce se vrátili do hradu bez svých pánů. Na sedle správcova koně byla krev.
Osazenstvo hradu se chystalo vyjet ven a hledat oba muže. Silas se rozhodl vyjet s ostatními. Vešel proto do pokoje Elizabeth, aby jí to sdělil, ale ta již byla na nohách, právě si obouvala jezdecké boty, plášť hozený přes ramena. Chtěl jí nápad vyjet s nimi vymluvit, protože měl o ni strach. V jízdě na koni se zlepšovala, ale stále si ještě nebyla v sedle jistá. Venku bude tma a koně nebudou při takové akci klidní. Jediným pohledem ho však umlčela dříve, než se mu podařilo promluvit. Nechal to tedy být. Znal ji už natolik, aby věděl, že nemá cenu se s ní přít. Navíc příměří, které mezi nimi bylo, bylo zatím dost křehké a nechtěl tu trochu přízně, kterou mu poslední dobou čas od času věnovala, ztratit, když věděl, že hádka by stejně nic na jejím rozhodnutí nezměnila.
Zahnal myšlenky na strach o ni a rozhodl se u ní držet co nejblíž, aby jí mohl ochránit. Když všichni dojeli k lesu, rozdělili se do dvojic. Silas zůstal ve dvojici s Elizabeth, což ho překvapilo. Znamení pro ostatní, v případě, že jezdce najdou, bylo zatroubení na lesní roh. Silas se vydal s Elizabeth severním směrem. Postupovali pomalu, svítili si loučemi a v tichosti pročesávali svoji část lesa, aby jim neunikl žádný zvuk, který by jim mohl napovědět, že hledaní muži jsou poblíž. Jezdili tak téměř celý den, s malými přestávkami na odpočinek a jídlo. Téměř spolu nemluvili, nebylo o čem. Za celou dobu pobytu zde nenašli mnoho společných témat k hovoru a ani jeden z nich se to nesnažil změnit. Jeho minulost mezi nimi ležela jako obrovský kámen uprostřed malého potoka a tak jako kámen brání vodě volně plynout, stejně tak jeho minulost bránila jim dvěma spolu normálně komunikovat. Elizabeth sama hovor nezačínala. Když na ni promluvil, byla zdvořilá, ale to bylo vše. Zlobilo ho, že se obratně vyhýbá okamžikům být s ním o samotě. Zlobilo ho, že spolu nedokáží mluvit tak, jako s ostatními. Na druhou stranu byl velký pokrok v tom, že s ním zůstala ve dvojici při hledání ztracených mužů a nesnažila se tomu nijak vyhnout. Již se stmívalo, když seděli na malé mýtině a dopřávali sobě i koňům krátkého odpočinku. Obrátil se k ní se slovy „dnes si vedeš na koni dobře“ a mírně se přitom pousmál. Jak předpokládal, odpověděla mu zdvořile, ale dále se o konverzaci nesnažila. I tak ho potěšilo, když z jejích úst zaznělo „nejspíš to bude dobrým učitelem “ a na zlomek vteřiny se na její tváři objevil úsměv.
Hlavou se mu honilo, co to má všechno znamenat. Nevyhnula se tomu být s ním celý den o samotě, pochválila ho jako učitele jízdy na koni a dokonce při odpovědi zahlédl náznak úsměvu. Nikdy předtím ji neviděl s úsměvem na tváři, který by patřil jemu, byť se jednalo jen o žertovné rýpnutí.
V té chvíli uslyšeli v dáli zvuk lesního rohu. Znamenalo to, že je konec hledání. Navrhl Elizabeth, že se vydají za zvukem rohu pro případ, že by na místě bylo třeba jejich pomoci. Souhlasila s ním. Nasedli na koně a vydali se na cestu. Les již prostupovaly temné stíny, padal soumrak, takže na chvíli zastavili, aby Silas mohl zapálit louč. Chvíli jeli tichým lesem, když jejich koně znenadání vyplašil divoký křik ptáků a ryk zraněného zvířete. Nedaleko nich se odehrával boj mezi predátorem a jeho kořistí. Vzápětí uslyšeli vytí vlků. Celá smečka se svolávala dohromady k hostině. Jakmile koně ucítili v blízkosti vlky, začali se plašit. Silas byl dobrý jezdec, trvalo mu jen chvíli, uklidnit svého koně. Kůň Elizabeth však díky svému nejistému a vystrašenému jezdci vystřelil prudkým cvalem vpřed. Elizabeth se pevně chytila jeho hřívy a snažila se udržet v sedle. Věděla, že nemá šanci koně zastavit ani uklidnit a tak se soustředila jen na jediné, udržet se v sedle. Pokud by spadla, mohla by se zranit a kdyby začala krvácet, mohlo by to přilákat smečku vlků. Jak tak přemýšlela, co dělat, přehlídla v již potemnělém lese, že se kůň blíží ke spadlému stromu, a když si toho všimla, bylo již pozdě. Kůň se vzepjal, aby překážku přeskočil. Elizabeth přitom ztratila rovnováhu a ruce jí sklouzly po koňské hřívě. Uvědomila si, že padá po zádech do neznáma. Zavřela oči ve chvíli, kdy ucítila prudký náraz o zem a ostrou bolest v rameni. Pád na zem jí na chvíli vyrazil dech. Když ho znovu popadla, viděla, že jí z ramene trčí větev. Udělalo se jí mdlo. Zůstala ležet, bála se i pohnout. Bolest, která se jí šířila tělem, ji současně i děsila. Strach ji ochromoval o to více, že znala případy, kdy pád jezdce z koně skončil jeho smrtí a to i přes poskytnutou lékařskou péči civilizovaného světa. Co se pak může stát zde, kde zuby trhá kovář a tělo a duši léčí ranhojiči nebo bylinkářky. Jediné, co ji napadlo, že ji čeká smrt. A pokud ji na místě neroztrhají a nesežerou vlci, zemře buď na zánět rány v rameni, nebo na nějaké vnitřní zranění. Strach z blízkosti vlků ji však přinutil k činnosti. Opatrně začala postupně hýbat všemi končetinami. S výjimkou velké bolesti v rameni, ze kterého stále trčela větev, zjistila, že nemá nic zlomeného. Pomalu si sedla. Zatínala přitom zuby, aby nevykřikla bolestí. Náhle zaslechla nedaleko zvuky přicházející z křoví po její pravé straně. Začala propadat panice, že ji našli vlci. Pokusila se s posledním vypětím všech svých sil postavit, jako by to mohlo něco na útoku vlků změnit. Její šance na přežití byla nulová, věděla to. Přesto její mysl této představě vzdorovala. Tělo ji však zradilo. Cítila, že přicházejí mdloby a na okamžik si pomyslela, že je to vlastně dobře. Když už jí mají vlci roztrhat, nemusí u toho být při vědomí. Místo vlků se mezi stromy objevilo světlo a za ním Silas na koni. Padla na zem. Vědomí ji zcela opustilo ve chvíli, kdy se nad ní již skláněl a snažil se zjistit rozsah jejích poranění.
Těm, kdo dočetli až sem, děkuji za trpělivost
Kapitolu jsem sem nedala celou, protože je delší a nechtěla jsem tak potencionální čtenáře odradit od čtení...
Máte-li chuť, zde je jeden střípek příběhu.
První střípek...
Ještě nezačalo svítat, když nastalo pozdvižení. Koně správce a jeho zástupce se vrátili do hradu bez svých pánů. Na sedle správcova koně byla krev.
Osazenstvo hradu se chystalo vyjet ven a hledat oba muže. Silas se rozhodl vyjet s ostatními. Vešel proto do pokoje Elizabeth, aby jí to sdělil, ale ta již byla na nohách, právě si obouvala jezdecké boty, plášť hozený přes ramena. Chtěl jí nápad vyjet s nimi vymluvit, protože měl o ni strach. V jízdě na koni se zlepšovala, ale stále si ještě nebyla v sedle jistá. Venku bude tma a koně nebudou při takové akci klidní. Jediným pohledem ho však umlčela dříve, než se mu podařilo promluvit. Nechal to tedy být. Znal ji už natolik, aby věděl, že nemá cenu se s ní přít. Navíc příměří, které mezi nimi bylo, bylo zatím dost křehké a nechtěl tu trochu přízně, kterou mu poslední dobou čas od času věnovala, ztratit, když věděl, že hádka by stejně nic na jejím rozhodnutí nezměnila.
Zahnal myšlenky na strach o ni a rozhodl se u ní držet co nejblíž, aby jí mohl ochránit. Když všichni dojeli k lesu, rozdělili se do dvojic. Silas zůstal ve dvojici s Elizabeth, což ho překvapilo. Znamení pro ostatní, v případě, že jezdce najdou, bylo zatroubení na lesní roh. Silas se vydal s Elizabeth severním směrem. Postupovali pomalu, svítili si loučemi a v tichosti pročesávali svoji část lesa, aby jim neunikl žádný zvuk, který by jim mohl napovědět, že hledaní muži jsou poblíž. Jezdili tak téměř celý den, s malými přestávkami na odpočinek a jídlo. Téměř spolu nemluvili, nebylo o čem. Za celou dobu pobytu zde nenašli mnoho společných témat k hovoru a ani jeden z nich se to nesnažil změnit. Jeho minulost mezi nimi ležela jako obrovský kámen uprostřed malého potoka a tak jako kámen brání vodě volně plynout, stejně tak jeho minulost bránila jim dvěma spolu normálně komunikovat. Elizabeth sama hovor nezačínala. Když na ni promluvil, byla zdvořilá, ale to bylo vše. Zlobilo ho, že se obratně vyhýbá okamžikům být s ním o samotě. Zlobilo ho, že spolu nedokáží mluvit tak, jako s ostatními. Na druhou stranu byl velký pokrok v tom, že s ním zůstala ve dvojici při hledání ztracených mužů a nesnažila se tomu nijak vyhnout. Již se stmívalo, když seděli na malé mýtině a dopřávali sobě i koňům krátkého odpočinku. Obrátil se k ní se slovy „dnes si vedeš na koni dobře“ a mírně se přitom pousmál. Jak předpokládal, odpověděla mu zdvořile, ale dále se o konverzaci nesnažila. I tak ho potěšilo, když z jejích úst zaznělo „nejspíš to bude dobrým učitelem “ a na zlomek vteřiny se na její tváři objevil úsměv.
Hlavou se mu honilo, co to má všechno znamenat. Nevyhnula se tomu být s ním celý den o samotě, pochválila ho jako učitele jízdy na koni a dokonce při odpovědi zahlédl náznak úsměvu. Nikdy předtím ji neviděl s úsměvem na tváři, který by patřil jemu, byť se jednalo jen o žertovné rýpnutí.
V té chvíli uslyšeli v dáli zvuk lesního rohu. Znamenalo to, že je konec hledání. Navrhl Elizabeth, že se vydají za zvukem rohu pro případ, že by na místě bylo třeba jejich pomoci. Souhlasila s ním. Nasedli na koně a vydali se na cestu. Les již prostupovaly temné stíny, padal soumrak, takže na chvíli zastavili, aby Silas mohl zapálit louč. Chvíli jeli tichým lesem, když jejich koně znenadání vyplašil divoký křik ptáků a ryk zraněného zvířete. Nedaleko nich se odehrával boj mezi predátorem a jeho kořistí. Vzápětí uslyšeli vytí vlků. Celá smečka se svolávala dohromady k hostině. Jakmile koně ucítili v blízkosti vlky, začali se plašit. Silas byl dobrý jezdec, trvalo mu jen chvíli, uklidnit svého koně. Kůň Elizabeth však díky svému nejistému a vystrašenému jezdci vystřelil prudkým cvalem vpřed. Elizabeth se pevně chytila jeho hřívy a snažila se udržet v sedle. Věděla, že nemá šanci koně zastavit ani uklidnit a tak se soustředila jen na jediné, udržet se v sedle. Pokud by spadla, mohla by se zranit a kdyby začala krvácet, mohlo by to přilákat smečku vlků. Jak tak přemýšlela, co dělat, přehlídla v již potemnělém lese, že se kůň blíží ke spadlému stromu, a když si toho všimla, bylo již pozdě. Kůň se vzepjal, aby překážku přeskočil. Elizabeth přitom ztratila rovnováhu a ruce jí sklouzly po koňské hřívě. Uvědomila si, že padá po zádech do neznáma. Zavřela oči ve chvíli, kdy ucítila prudký náraz o zem a ostrou bolest v rameni. Pád na zem jí na chvíli vyrazil dech. Když ho znovu popadla, viděla, že jí z ramene trčí větev. Udělalo se jí mdlo. Zůstala ležet, bála se i pohnout. Bolest, která se jí šířila tělem, ji současně i děsila. Strach ji ochromoval o to více, že znala případy, kdy pád jezdce z koně skončil jeho smrtí a to i přes poskytnutou lékařskou péči civilizovaného světa. Co se pak může stát zde, kde zuby trhá kovář a tělo a duši léčí ranhojiči nebo bylinkářky. Jediné, co ji napadlo, že ji čeká smrt. A pokud ji na místě neroztrhají a nesežerou vlci, zemře buď na zánět rány v rameni, nebo na nějaké vnitřní zranění. Strach z blízkosti vlků ji však přinutil k činnosti. Opatrně začala postupně hýbat všemi končetinami. S výjimkou velké bolesti v rameni, ze kterého stále trčela větev, zjistila, že nemá nic zlomeného. Pomalu si sedla. Zatínala přitom zuby, aby nevykřikla bolestí. Náhle zaslechla nedaleko zvuky přicházející z křoví po její pravé straně. Začala propadat panice, že ji našli vlci. Pokusila se s posledním vypětím všech svých sil postavit, jako by to mohlo něco na útoku vlků změnit. Její šance na přežití byla nulová, věděla to. Přesto její mysl této představě vzdorovala. Tělo ji však zradilo. Cítila, že přicházejí mdloby a na okamžik si pomyslela, že je to vlastně dobře. Když už jí mají vlci roztrhat, nemusí u toho být při vědomí. Místo vlků se mezi stromy objevilo světlo a za ním Silas na koni. Padla na zem. Vědomí ji zcela opustilo ve chvíli, kdy se nad ní již skláněl a snažil se zjistit rozsah jejích poranění.
Těm, kdo dočetli až sem, děkuji za trpělivost
Kapitolu jsem sem nedala celou, protože je delší a nechtěla jsem tak potencionální čtenáře odradit od čtení...
Naposledy upraveno:
