-
Ahoj návštěvníku! Jsi tu nový?
Na fóru si nejprve musíš založit účet, aby ses mohl zapojovat do různých diskuzí nebo vytvářet svá vlastní témata. Registraci, která ti zabere jenom pár sekund, provedeš ZDE!
Střípky příběhu
- Zakladatel vlákna Moni Arda
- Vytvořeno
Silver Whisper
Guest
@Moni Arda krásný příběh 
. Máš talent na vyprávění . Já přelouskám všechno, co romantikou oplývá, držím ti palce a těším se na pokračování .
Když to bude psát @Lukula , bude to spíš 50 odstínů šedi.
. Máš talent na vyprávění . Já přelouskám všechno, co romantikou oplývá, držím ti palce a těším se na pokračování .Když to bude psát @Lukula , bude to spíš 50 odstínů šedi
.
Naposledy upraveno moderátorem:
Moni Arda
Znalec fóra
Třetí střípek...
Elizabeth ležela pohodlně opřená o polštáře. Snažila se nehýbat, neboť rána v rameni ji stále bolela. Sledovala přitom Silase, který seděl ani ne metr od ní, zády k ní a pozoroval oheň. Než se od ní otočil, všimnula si jeho zádumčivého pohledu a snažila se přijít na jeho příčinu. Mlčky čekali na příchod služebné, kterou dal zavolat.
Nakonec její myšlenky zabloudily zpět k lesu. Vybavil se jí pád z koně a následná bolest v zádech a rameni. Vybavil se jí i strach, že teď zemře úplně sama v temném lese. Vzpomněla si na úlevu, když uviděla světlo louče a pocit klidu, že za světlem se objevila Silesova tvář. Upřímně ten pocit vůbec nechápala, protože většinou v jeho přítomnosti neměla pocit klidu ani bezpečí. Bála se ho, byť jí k tomu nedával žádnou zjevnou příčinu. Její obavy pocházely z daleké minulosti a z jiného času. On byl odsouzencem na smrt a ona byla tím, kdo jeho osud zpečetil. Vybavil se jí jeho nepřátelský pohled, když zazněl verdikt, vybavila si slova z anonymního dopisu, který jí poté přišel. Skrytá hrozba, na kterou ji kdosi neznámý upozornil, ať již veden dobrým či zlým úmyslem. Stálo v něm, že Silas ji nenávidí až za hrob a nebude mít klid, dokud ona bude žít. Nebylo to poprvé, kdy četla něco podobného, ale toto ji nečekaně zasáhlo, i když nechápala proč.
Zaplašila nepříjemnou vzpomínku a jediným pohledem zjistila, že Silas sedí stále malý kousek od ní v nezměněné poloze. Znovu se otřásla strachem, když si představila, že by stačil jeho jediný pohyb a její život by skončil. Nechtěla zemřít, chtěla žít. Nechtěla se ho bát, chtěla s ním sdílet přítomnost beze strachu. Chtěla se k němu naklonit, dotknout se ho rukou, ale bránila jí v tom jednak vzdálenost, jednak obava. Vzdálenost mezi nimi nebyla velká, ale mohla se díky bolesti jen velmi těžko pohybovat. Bože, proč má potřebu se ho dotknout?!
Myšlenky se jako obranný mechanismus rozběhly znovu všemi směry a zastavily se u vzpomínky, kdy se sedíce na koni probrala zaklíněna v jeho objetí. Vzpomněla si na bolest, kterou cítila v rameni, i na to, že v této chvíli se ho ani trochu nebála. Naopak, jejím tělem prostupoval pocit bezpečí a úlevy. Vnímala teplo jeho těla, hlavu zabořenou do jeho ramene. Cítila, jak mu na krku pulzuje v žilách krev a je celý napjatý. Když se zavrtěla, aby se pohodlněji usadila, vnímala, jak stisk jeho paží zesílil. Bylo zřejmé, že se jí snaží udržet na koni, aby z něho nespadla, neboť se domníval, že je v bezvědomí. Chtěla se ho zdravou rukou chytit kolem krku, aby mu usnadnila jeho snahu udržet ji na koni, ale nepodařilo se jí ruku vyprostit z jeho sevření. Jen se k němu tedy více přitiskla, zvedla hlavu a do ucha mu zašeptala „zůstaň se mnou.“ Vnímala, jak jeho tělo ztuhlo, téměř přestal dýchat. Než stačila zapřemýšlet, co se stalo, znovu ji opustilo vědomí. Když se probrala, Siles byl pryč. Staraly se o ni služebné a bylinkářka. Horká koupel ji dělala dobře. Zavřela oči a znovu se v myšlenkách vrátila do Silesova objetí. Jejím tělem se pozvolna šířilo teplo, která mělo jen málo společného s horkou koupelí. Bylinkářka jí ošetřila, služebné pomohly na hromadu kožešin rozložených u hořícího krbu. Silas se objevil v okamžiku, kdy již spočívala na hromadě polštářů, oči zavřené, vychutnávající si čistotu a teplo krbu. Neotevřela oči, i když věděla, že je v místnosti. Nechtěla, aby příjemný pocit klidu, který ji obklopil, zmizel. Věděla, že jakmile se na něj podívá, opanuje ji opět pocit nejistoty a strachu, který měla vždy, když byla v jeho blízkosti. Když zůstali v místnosti sami a on se usadil v křesle, otevřela oči a upřeně se na něho zahleděla. Byla překvapená, že neuhnula pohledem, když k ní zvedl své oči i výrazem v jeho očích, který v ní znovu rozproudil pocit tepla, který cítila při koupeli. Prohlížela si ho a byla nervózní z toho, co cítí. Zkoumala jeho obličej s výraznými rysy, světlou pleť kontrastující s temnými vlasy a tmavýma očima i plně tvarované rty. Ať si to chtěla přiznat nebo ne, pochopila v této krátké chvíli, že se jí jeho tvář líbí, že ji přitahuje celým svým vzezřením.To však s ohledem na její minulost v budoucnosti nebylo vůbec dobré.
Ticho mezi nimi, kdy na sebe hleděli, trvalo věčnost, nikdo se ho nepokusil prolomit. Sledovali se navzájem jako predátor s kořistí. Jen nebylo zřejmé, kdo je v této chvíli kořist a kdo predátor. Silas první beze slova uhnul pohledem.
V té chvíli sebrala odvahu a řekla mu „děkuji Ti, že jsi mne znovu zachránil, i když nechápu proč.“ Uviděla jeho překvapený i zmatený výraz a hlavou jí proběhla jejich další velmi krátká konverzace, která skončila tím, že se od ní rychle odvrátil, vstal z křesla a přešel ke krbu. Měla pocit, že se mu v koutku oka zaleskla slza, která mu sklouzla na tvář. Byl k ní však již otočen zády a pozoroval plameny v krbu. Možná se jí to jen zdálo.
Uvědomila si, že má žízeň, proto prolomila jejich mlčení žádostí o pohár vody. Sledovala, jak Silas nalévá vodu do poháru, jde k ní, sedá si na kraj kožešin a pokládá sklenici vody na zem. Ve chvíli, kdy se k ní naklonil a snažil se ji opatrně nadzvednout z polštářů, opět pocítila strach. Lačně se napila vody z poháru, který jí podal. Když dopila, přiblížil se k ní znovu tak blízko, že cítila teplo jeho těla. V tom okamžiku se jí udělalo mdlo z ostré bolesti, která jí projela zraněným ramenem. Zdravou rukou ho objala kolem krku, ve snaze zastavit jeho pohyb. Bolest a strach v ní tančily a prolínaly se. Nakonec své sevření povolila a Silas jí položil zpět do polštářů. Vyměnil jí obklad na rameni, popřál dobrou noc, zavolal služebné a zády k ní opět začal pozorovat oheň v krbu.
Jak tak ležela a pozorovala Silase, přemohl ji spánek, který vystřídal její protichůdné pocity.
Neviděla tedy již, že přišla služebná a Silas rychle opustil její pokoj, aniž by se na ni znovu podíval.
Elizabeth ležela pohodlně opřená o polštáře. Snažila se nehýbat, neboť rána v rameni ji stále bolela. Sledovala přitom Silase, který seděl ani ne metr od ní, zády k ní a pozoroval oheň. Než se od ní otočil, všimnula si jeho zádumčivého pohledu a snažila se přijít na jeho příčinu. Mlčky čekali na příchod služebné, kterou dal zavolat.
Nakonec její myšlenky zabloudily zpět k lesu. Vybavil se jí pád z koně a následná bolest v zádech a rameni. Vybavil se jí i strach, že teď zemře úplně sama v temném lese. Vzpomněla si na úlevu, když uviděla světlo louče a pocit klidu, že za světlem se objevila Silesova tvář. Upřímně ten pocit vůbec nechápala, protože většinou v jeho přítomnosti neměla pocit klidu ani bezpečí. Bála se ho, byť jí k tomu nedával žádnou zjevnou příčinu. Její obavy pocházely z daleké minulosti a z jiného času. On byl odsouzencem na smrt a ona byla tím, kdo jeho osud zpečetil. Vybavil se jí jeho nepřátelský pohled, když zazněl verdikt, vybavila si slova z anonymního dopisu, který jí poté přišel. Skrytá hrozba, na kterou ji kdosi neznámý upozornil, ať již veden dobrým či zlým úmyslem. Stálo v něm, že Silas ji nenávidí až za hrob a nebude mít klid, dokud ona bude žít. Nebylo to poprvé, kdy četla něco podobného, ale toto ji nečekaně zasáhlo, i když nechápala proč.
Zaplašila nepříjemnou vzpomínku a jediným pohledem zjistila, že Silas sedí stále malý kousek od ní v nezměněné poloze. Znovu se otřásla strachem, když si představila, že by stačil jeho jediný pohyb a její život by skončil. Nechtěla zemřít, chtěla žít. Nechtěla se ho bát, chtěla s ním sdílet přítomnost beze strachu. Chtěla se k němu naklonit, dotknout se ho rukou, ale bránila jí v tom jednak vzdálenost, jednak obava. Vzdálenost mezi nimi nebyla velká, ale mohla se díky bolesti jen velmi těžko pohybovat. Bože, proč má potřebu se ho dotknout?!
Myšlenky se jako obranný mechanismus rozběhly znovu všemi směry a zastavily se u vzpomínky, kdy se sedíce na koni probrala zaklíněna v jeho objetí. Vzpomněla si na bolest, kterou cítila v rameni, i na to, že v této chvíli se ho ani trochu nebála. Naopak, jejím tělem prostupoval pocit bezpečí a úlevy. Vnímala teplo jeho těla, hlavu zabořenou do jeho ramene. Cítila, jak mu na krku pulzuje v žilách krev a je celý napjatý. Když se zavrtěla, aby se pohodlněji usadila, vnímala, jak stisk jeho paží zesílil. Bylo zřejmé, že se jí snaží udržet na koni, aby z něho nespadla, neboť se domníval, že je v bezvědomí. Chtěla se ho zdravou rukou chytit kolem krku, aby mu usnadnila jeho snahu udržet ji na koni, ale nepodařilo se jí ruku vyprostit z jeho sevření. Jen se k němu tedy více přitiskla, zvedla hlavu a do ucha mu zašeptala „zůstaň se mnou.“ Vnímala, jak jeho tělo ztuhlo, téměř přestal dýchat. Než stačila zapřemýšlet, co se stalo, znovu ji opustilo vědomí. Když se probrala, Siles byl pryč. Staraly se o ni služebné a bylinkářka. Horká koupel ji dělala dobře. Zavřela oči a znovu se v myšlenkách vrátila do Silesova objetí. Jejím tělem se pozvolna šířilo teplo, která mělo jen málo společného s horkou koupelí. Bylinkářka jí ošetřila, služebné pomohly na hromadu kožešin rozložených u hořícího krbu. Silas se objevil v okamžiku, kdy již spočívala na hromadě polštářů, oči zavřené, vychutnávající si čistotu a teplo krbu. Neotevřela oči, i když věděla, že je v místnosti. Nechtěla, aby příjemný pocit klidu, který ji obklopil, zmizel. Věděla, že jakmile se na něj podívá, opanuje ji opět pocit nejistoty a strachu, který měla vždy, když byla v jeho blízkosti. Když zůstali v místnosti sami a on se usadil v křesle, otevřela oči a upřeně se na něho zahleděla. Byla překvapená, že neuhnula pohledem, když k ní zvedl své oči i výrazem v jeho očích, který v ní znovu rozproudil pocit tepla, který cítila při koupeli. Prohlížela si ho a byla nervózní z toho, co cítí. Zkoumala jeho obličej s výraznými rysy, světlou pleť kontrastující s temnými vlasy a tmavýma očima i plně tvarované rty. Ať si to chtěla přiznat nebo ne, pochopila v této krátké chvíli, že se jí jeho tvář líbí, že ji přitahuje celým svým vzezřením.To však s ohledem na její minulost v budoucnosti nebylo vůbec dobré.
Ticho mezi nimi, kdy na sebe hleděli, trvalo věčnost, nikdo se ho nepokusil prolomit. Sledovali se navzájem jako predátor s kořistí. Jen nebylo zřejmé, kdo je v této chvíli kořist a kdo predátor. Silas první beze slova uhnul pohledem.
V té chvíli sebrala odvahu a řekla mu „děkuji Ti, že jsi mne znovu zachránil, i když nechápu proč.“ Uviděla jeho překvapený i zmatený výraz a hlavou jí proběhla jejich další velmi krátká konverzace, která skončila tím, že se od ní rychle odvrátil, vstal z křesla a přešel ke krbu. Měla pocit, že se mu v koutku oka zaleskla slza, která mu sklouzla na tvář. Byl k ní však již otočen zády a pozoroval plameny v krbu. Možná se jí to jen zdálo.
Uvědomila si, že má žízeň, proto prolomila jejich mlčení žádostí o pohár vody. Sledovala, jak Silas nalévá vodu do poháru, jde k ní, sedá si na kraj kožešin a pokládá sklenici vody na zem. Ve chvíli, kdy se k ní naklonil a snažil se ji opatrně nadzvednout z polštářů, opět pocítila strach. Lačně se napila vody z poháru, který jí podal. Když dopila, přiblížil se k ní znovu tak blízko, že cítila teplo jeho těla. V tom okamžiku se jí udělalo mdlo z ostré bolesti, která jí projela zraněným ramenem. Zdravou rukou ho objala kolem krku, ve snaze zastavit jeho pohyb. Bolest a strach v ní tančily a prolínaly se. Nakonec své sevření povolila a Silas jí položil zpět do polštářů. Vyměnil jí obklad na rameni, popřál dobrou noc, zavolal služebné a zády k ní opět začal pozorovat oheň v krbu.
Jak tak ležela a pozorovala Silase, přemohl ji spánek, který vystřídal její protichůdné pocity.
Neviděla tedy již, že přišla služebná a Silas rychle opustil její pokoj, aniž by se na ni znovu podíval.
Naposledy upraveno:
DeletedUser2308
Guest
Dobre dobre.Tak ju Silas teda v tom lese neokradol a neznásilnil.Všade dookola ľudia s hradu,ktorý sa zrazu mohli vynoriť s húštiny a mal by po chlebe.Ale načo sa tu teraz o ňu stará?V krčme čakajú kamaráti s kartami a chlastom.Krčmárova dcéra,krv a mlieko,čo za pár drobných podrží ...
A táto tu,síce mäsko ňami ňami,ale nikdy ho na seba nepustí.Vyvaľuje tu na neho okále,treba sa o ňu starať,jáááj,nech kašle na to.Do šenku,ožrať sa,dať niekomu do zubov a vziať si Anču s krčmy niekde na sene ...
A aj Lukula by bol spokojný ....
A táto tu,síce mäsko ňami ňami,ale nikdy ho na seba nepustí.Vyvaľuje tu na neho okále,treba sa o ňu starať,jáááj,nech kašle na to.Do šenku,ožrať sa,dať niekomu do zubov a vziať si Anču s krčmy niekde na sene ...
A aj Lukula by bol spokojný ....
Santerr
Veterán
@Moni Arda asi si budeš muset vzít dovolenou a všechno co nejrychleji přepsat, jsem neskutečně napjatá, jak to všechno dopadne. Sice romantické věci nějak extrémně nevyhledávám, ale tohle se mi moc líbí, tak doufám, že v příběhu budeš pokračovat.
Pánové, @Lukula a @Milosko som ja nechcete taky začít něco psát?
Pánové, @Lukula a @Milosko som ja nechcete taky začít něco psát?
Alexandrie16
Pokročilý žák
Až teď jsem našla čas na přečtení a je to fakt bomba. už se těším na další střípek
už se těším na další střípek
Moni Arda
Znalec fóra
@Milosko som ja Proč ne. To už by ale byl jiný příběh
@Santerr No, já si dovolenou vybírám až v prosinci. Všichni jsou po dovolených a já se mám na co těšit
@Alexandrie16 Jsem ráda, že je tu mezi námi nový čtenář
Všem, co mají odhodlání i dále číst, děkuji
Jestli mi to vyjde, přidám dnes další střípek.
@Santerr No, já si dovolenou vybírám až v prosinci. Všichni jsou po dovolených a já se mám na co těšit
@Alexandrie16 Jsem ráda, že je tu mezi námi nový čtenář
Všem, co mají odhodlání i dále číst, děkuji
Jestli mi to vyjde, přidám dnes další střípek.
Lukula
Velmistr písma
@Santerr upřímně už jsem taky přemýšlel o tom, že bych trošku rozvinul příběh o Lóthiel... Bohužel jsem teď trochu v presu. Jakmile se ale vše uklidní, určitě se pokusím. Určitě bych nebyl pro @Moni Arda konkurencí, protože píše úžasně a já se fakt těším na další pokračování. I přesto, že to tak nějak nereflektuje mojí představu o neohroženém svalnatém svůdníkovi a křehké neposkvrněné krásce. Já vím, že vy ženský to máte raději pomaloučku polehoučku, ale už by to chtělo něco pro nás pořádný chlapy čuňata...
Tak snad se dočkáme @Milosko som ja
Určitě bych nebyl pro @Moni Arda konkurencí, protože píše úžasně a já se fakt těším na další pokračování. I přesto, že to tak nějak nereflektuje mojí představu o neohroženém svalnatém svůdníkovi a křehké neposkvrněné krásce. Já vím, že vy ženský to máte raději pomaloučku polehoučku, ale už by to chtělo něco pro nás pořádný chlapy čuňata... Tak snad se dočkáme @Milosko som ja
Moni Arda
Znalec fóra
@Lukula Jen piš. I já velmi ráda čtu příběhy jiných lidí.
Čtvrtý střípek...
Čekání na služebnou se mu zdálo nekonečné. Když konečně dorazila, zvednul se ze země a rychle beze slova, aniž by znovu pohlédl na Elizabeth, opustil její pokoj. Jakmile vkročil na chodbu, studený vzduch ho přinutil se hluboce nadechnout. Teplo pokoje vyhřátého ohněm z krbu bylo rázem pryč. Otřásl se zimou. Lehká košile, kterou měl na sobě, nebyla nejvhodnějším oblečením pro procházky hradem v létě, natož v tomto sychravém podzimním období. Přidal do kroku, aby byl co nejdříve zpět ve svém pokoji. Doufal, že oheň v krbu mezitím nevyhasl. Venku bylo ještě šero, ale do rozednění už nebylo daleko. Jakmile vstoupil do pokoje, ulevilo se mu. V pokoji bylo příjemně, oheň v krbu stále hořel, nejspíše díky někomu ze sloužících. Ulehl na lože a vzápětí usnul.
Měl pocit, že spal jen okamžik, když ho vzbudilo bušení na dveře pokoje následované jejich rozražením. Za okny bylo šero, což ho zmátlo. Čekal bílý den. Do pokoje vběhnul jeden z čeledínů. „Pane, pane, je třeba rychle dojet pro ranhojiče!“ Silas byl těmito slovy překvapen a odvětil „Ranhojič by tu už měl být. Bylo domluveno, že přijede hned ráno. A pokud ještě nedorazil, musí tu být každou chvílí.“
Čeledín ho netrpělivě přerušil. „Ranhojič ráno skutečně přijel. Ošetřil správce i jeho zástupce a rovněž tak se postaral o paní Elizabeth. Po obědě odjel s tím, že ho již není zapotřebí a znovu se zastaví za dva dny. Paní Elizabeth se však nečekaně přitížilo a v této chvíli tu není nikdo jiný, kdo by mohl vyrazit na cestu.“ Silas si uvědomil, že šero za oknem neohlašuje příchod nového dne, ale dalšího večera. Spal tedy téměř celý den. Nazul si boty a tak, jak byl, vyběhl z pokoje a běžel k Elizabeth. Když vstoupil do pokoje, byla u ní bylinkářka a dvě služebné. Elizabeth blouznila a bylo vidět, že její tělo spaluje vysoká horečka. Rána na rameni nevypadal dobře, hnisala. Služebné dokončily přípravu chladné koupele, která měla ulevit Elizabeth od horečky. Vzal její bezvládné tělo do náruče a v noční košili, tak jak byla, ji opatrně ponořil do chladné vody. Dával přitom pozor, aby rána na rameni zůstala nad vodou. Elizabeth nijak nereagovala, neprobrala se. Nechal ji nadále v péči žen a spěchal do svého pokoje, kde se v rychlosti oblékl. Poté seběhl na nádvoří, kde stál již připraven jeho kůň. Vyrazil z hradu tak rychle, jak jen to bylo možné. Měl před sebou hodinu cesty rychlé jízdy na koni. Věděl však, že nemůže koně hnát na hranice jeho sil, pokud chce pro ranhojiče dojet, aniž by ztratil čas tím, že přijde o koně. Když dorazil do městečka, kde přebýval ranhojič, byla již tma. Jeho dům našel naštěstí snadno. Zabušil na dveře. Měl pocit, že se nic neděje, začal bušit znovu, když v tom se dveře otevřely a v nich stála starší malá žena nevábného vzhledu. Pozdravil a ihned spustil. „Je mistr Nathan doma? Na hradě je zapotřebí jeho služeb. Musí jet hned se mnou!“ Žena něco zamumlala, otočila se k němu zády a šla zpět do domu. Za chvíli uslyšel kroky a ve dveřích se objevil mistr Nathan. Silas mu rychle sdělil, co se stalo. Ranhojič mu řekl: „počkejte zde, musím si vzít své věci a připravit se na cestu.“ Uplynulo sotva deset, patnáct minut, které však Silasovi připadaly jako věčnost, když ze dvora konečně vyjel ranhojič na své koni a vydali se společně zpět k hradu. Bylo už po desáté hodině večerní, když vyjeli z lesa a před nimi se objevil hrad. Silas pobídl koně, na ranhojiče již nečekal. Na nádvoří seskočil z koně a zavolal na čeledína, že ranhojič jede za ním, a že ho má hned zavést k paní Elizabeth do pokoje. Na nic dalšího nečekal a běžel rovnou do pokoje Elizabeth. Svíral ho přitom strach, v jakém stavu ji najde. Když vešel do jejího pokoje, ležela na loži. Vypadala, že spí, dýchala těžce, tváře jí hořely. Rameno měla opět ovázané. Vzal ji opatrně za ruku, ale nijak nereagovala. Bylinkářka seděla na židli vedle lože. Jakmile vstoupil do pokoje mistr Nathan, hned se s ním dala do řeči a informovala ho o stavu Elizabeth. Ranhojič ji pozorně vyslechl a poté se otočil k Silasovi a řekl mu: „ Tady už nic nezmůžete. Nechte nás o samotě. Dám Vám vědět, až bude třeba.“
Silas se naposledy podíval na Elizabeth, otočil se na patě a odešel z jejího pokoje…
Čtvrtý střípek...
Čekání na služebnou se mu zdálo nekonečné. Když konečně dorazila, zvednul se ze země a rychle beze slova, aniž by znovu pohlédl na Elizabeth, opustil její pokoj. Jakmile vkročil na chodbu, studený vzduch ho přinutil se hluboce nadechnout. Teplo pokoje vyhřátého ohněm z krbu bylo rázem pryč. Otřásl se zimou. Lehká košile, kterou měl na sobě, nebyla nejvhodnějším oblečením pro procházky hradem v létě, natož v tomto sychravém podzimním období. Přidal do kroku, aby byl co nejdříve zpět ve svém pokoji. Doufal, že oheň v krbu mezitím nevyhasl. Venku bylo ještě šero, ale do rozednění už nebylo daleko. Jakmile vstoupil do pokoje, ulevilo se mu. V pokoji bylo příjemně, oheň v krbu stále hořel, nejspíše díky někomu ze sloužících. Ulehl na lože a vzápětí usnul.
Měl pocit, že spal jen okamžik, když ho vzbudilo bušení na dveře pokoje následované jejich rozražením. Za okny bylo šero, což ho zmátlo. Čekal bílý den. Do pokoje vběhnul jeden z čeledínů. „Pane, pane, je třeba rychle dojet pro ranhojiče!“ Silas byl těmito slovy překvapen a odvětil „Ranhojič by tu už měl být. Bylo domluveno, že přijede hned ráno. A pokud ještě nedorazil, musí tu být každou chvílí.“
Čeledín ho netrpělivě přerušil. „Ranhojič ráno skutečně přijel. Ošetřil správce i jeho zástupce a rovněž tak se postaral o paní Elizabeth. Po obědě odjel s tím, že ho již není zapotřebí a znovu se zastaví za dva dny. Paní Elizabeth se však nečekaně přitížilo a v této chvíli tu není nikdo jiný, kdo by mohl vyrazit na cestu.“ Silas si uvědomil, že šero za oknem neohlašuje příchod nového dne, ale dalšího večera. Spal tedy téměř celý den. Nazul si boty a tak, jak byl, vyběhl z pokoje a běžel k Elizabeth. Když vstoupil do pokoje, byla u ní bylinkářka a dvě služebné. Elizabeth blouznila a bylo vidět, že její tělo spaluje vysoká horečka. Rána na rameni nevypadal dobře, hnisala. Služebné dokončily přípravu chladné koupele, která měla ulevit Elizabeth od horečky. Vzal její bezvládné tělo do náruče a v noční košili, tak jak byla, ji opatrně ponořil do chladné vody. Dával přitom pozor, aby rána na rameni zůstala nad vodou. Elizabeth nijak nereagovala, neprobrala se. Nechal ji nadále v péči žen a spěchal do svého pokoje, kde se v rychlosti oblékl. Poté seběhl na nádvoří, kde stál již připraven jeho kůň. Vyrazil z hradu tak rychle, jak jen to bylo možné. Měl před sebou hodinu cesty rychlé jízdy na koni. Věděl však, že nemůže koně hnát na hranice jeho sil, pokud chce pro ranhojiče dojet, aniž by ztratil čas tím, že přijde o koně. Když dorazil do městečka, kde přebýval ranhojič, byla již tma. Jeho dům našel naštěstí snadno. Zabušil na dveře. Měl pocit, že se nic neděje, začal bušit znovu, když v tom se dveře otevřely a v nich stála starší malá žena nevábného vzhledu. Pozdravil a ihned spustil. „Je mistr Nathan doma? Na hradě je zapotřebí jeho služeb. Musí jet hned se mnou!“ Žena něco zamumlala, otočila se k němu zády a šla zpět do domu. Za chvíli uslyšel kroky a ve dveřích se objevil mistr Nathan. Silas mu rychle sdělil, co se stalo. Ranhojič mu řekl: „počkejte zde, musím si vzít své věci a připravit se na cestu.“ Uplynulo sotva deset, patnáct minut, které však Silasovi připadaly jako věčnost, když ze dvora konečně vyjel ranhojič na své koni a vydali se společně zpět k hradu. Bylo už po desáté hodině večerní, když vyjeli z lesa a před nimi se objevil hrad. Silas pobídl koně, na ranhojiče již nečekal. Na nádvoří seskočil z koně a zavolal na čeledína, že ranhojič jede za ním, a že ho má hned zavést k paní Elizabeth do pokoje. Na nic dalšího nečekal a běžel rovnou do pokoje Elizabeth. Svíral ho přitom strach, v jakém stavu ji najde. Když vešel do jejího pokoje, ležela na loži. Vypadala, že spí, dýchala těžce, tváře jí hořely. Rameno měla opět ovázané. Vzal ji opatrně za ruku, ale nijak nereagovala. Bylinkářka seděla na židli vedle lože. Jakmile vstoupil do pokoje mistr Nathan, hned se s ním dala do řeči a informovala ho o stavu Elizabeth. Ranhojič ji pozorně vyslechl a poté se otočil k Silasovi a řekl mu: „ Tady už nic nezmůžete. Nechte nás o samotě. Dám Vám vědět, až bude třeba.“
Silas se naposledy podíval na Elizabeth, otočil se na patě a odešel z jejího pokoje…
Naposledy upraveno:
DeletedUser2308
Guest
Tak dobre no,chlapík sa zamiloval,ved vieme svoje,aj hory by preniesol.Ale 10 - 15 minút čakal na ranhojiča?A prečo nezbehol do krčmy,na pár rychlých panákov?Pekne by si cestou na hrad zaspieval ....
Cha,a ked ju pchal do tej ľadovej vody,dával pozor akurát tak na to,aby sa dotýkal tých správnych miest.Kdeže Moni,Silas je všetko,len nie romantik.Nezmeníš ho.Vypusti jeho temnú stránku,urob s toho horor ...
Cha,a ked ju pchal do tej ľadovej vody,dával pozor akurát tak na to,aby sa dotýkal tých správnych miest
.Kdeže Moni,Silas je všetko,len nie romantik.Nezmeníš ho.Vypusti jeho temnú stránku,urob s toho horor ...
Moni Arda
Znalec fóra
@Lukula , @Milosko som ja Kluci, s vámi je opravdu legrace
Pátý střípek...
Mistr Nathan setrval kvůli Elizabeth na hradě tři dny. Nakonec by stejně musel znovu přijet kvůli správci hradu a jeho zástupci. Třetího dne se rozhodl odjet, protože správce hradu a jeho zástupce již byli zcela v pořádku a Elizabeth nakonec překonala horečky i zánět v ráně. Byla však velmi zesláblá a stále ještě bylo třeba dohlížet na ránu v rameni. To už však mohla zastat bylinkářka, která byla mistru Nathanovi po celou dobu k ruce.
Při slovech mistra Nathana, že Elizabeth překonala krizi a bezprostřední ohrožení jejího života pominulo, cítil Silas nekonečnou úlevu, která ho osvobodila od strachu, který ho provázel dva nekonečně dlouhé dny, kdy již nikdo nevěřil, že její vyčerpané tělo si i přes nepřízeň osudu dokáže vyvzdorovat život.
Chtěl Elizabeth hned navštívit, ale ranhojič mu sdělil, že nyní spí, je velmi zesláblá a vyčerpaná. Potřebuje naprostý klid a vydatnou stravu. Nemá ji nyní rušit a nejlepší bude, když návštěvu odloží až na druhý den. Nejlépe bude domluvit se s bylinkářkou, aby mu vzkázala, až bude paní schopna přijmout návštěvu. Úlevu vystřídalo zklamání, přesto mistru Nathanovi poděkoval a vydal se směrem k pokoji Elizabeth. Tentokrát nevstoupil hned po zaťukání dovnitř, ale vyčkal. Za dveřmi uslyšel šouravé kroky, a když se dveře otevřely, stála v nich bylinkářka. Zeptal se jí, zda může paní navštívit, ale dostalo se mu stejného odmítnutí jako od mistra Nathana. Požádal tedy bylinkářku, aby mu vzkázala v jakoukoli denní či noční hodinu, až bude moci paní navštívit. Bylinkářka ho přejela pohledem, odvětila „dobrá“ a dveře opět zavřela.
Silas přemýšlel, co bude dělat. Nechtěl být v této chvíli sám, vydal se proto do hradního sálu, kde se domácnost hradu a její hosté, scházeli k zábavě. Bylo mu jedno, zda si zahraje šachy, vrhcáby nebo kostky, prostě jen potřeboval společnost a rozptýlení a doufal, že v hradním sále zastihne někoho, s kým si bude moci zahrát.
Hrad byl sídlem šlechtického rodu Greenville. Pán hradu, hrabě Thomas Greenville se po většinu roku na hradě nezdržoval. Žil zde však jeho syn Henry, jeho mladší sestry Margaret a Ursula. Pobývala zde dočasně i lady Evelyn – sestra hraběte, se svojí rodinou. Během roku se tu pak střídala i řada hostů, většinou členové rozvětveného rodu, ale i dobří přátelé, kteří zde někdy pobývali i několik týdnů či měsíců. V této době čítala přítomná domácnost 12 osob a zdržovalo se tu devět hostů včetně Elizabeth a Silase, i když Silas s Elizabeth byli považováni již více za členy domácnosti, než za hosty.
Přesto našel Silas v sále jen Henryho, který se cvičil ve hře v šachy. Dobře si rozuměli a dá se říct, že během dvouletého pobytu zde se z nich stali přátelé. Nejednou spolu vyjeli na lov, vydali se za zábavou do okolních krčem či se cvičili v boji. Henry, ač byl mladší než Silas, stal se i jeho učitelem, zejména v oblasti ovládání chladných zbraní – meče, nožů, dýk, ale cvičil ho i ve střelbě z kuše. Byli si vzájemně užiteční, neboť Silas se mohl postupně přizpůsobovat životu zde a získávat schopnosti, které mu byly před příchodem na hrad cizí a Henry měl dostatek náplně pro dny, které většinou jinak oplývaly nudou a stereotypem.
Když Silas vstoupil do sálu, Henry se na něj usmál, odpověděl mu na pozdrav a pozval ho k partii šachu. Silas se pohodlně usadil, připravil své černé figury ke hře a během rozhovoru se od Henryho dozvěděl, že se konají přípravy na hostinu, která se uskuteční za dva dny.
Společně strávili v družné zábavě zbytek dne. Po dlouhé době se Silas zúčastnil i společné večeře, kde zdvořile vyslechl od zbytku domácnosti přání brzkého uzdravení pro Elizabeth a současně i naději domácnosti, že se bude Elizabeth moci alespoň na chvíli přidat k hostině a užít si zábavu. Většina konverzace se točila ohledně očekávané hostiny a na všech přítomných bylo znát vzrušení z této nadcházející události.
Bylo již po desáté hodině večerní, když se vrátil do svého pokoje, kde na něj čekala připravená horká koupel, o kterou požádal, než šel k večeři. Služebnictvo hradu si již zvyklo na to, že horké koupele připravuje pro pána 3x do týdne. Oheň v krbu příjemně hřál, nicméně díky velmi nízkým teplotám jeho pokoj vyhřívaly ještě dva koše s dřevěným uhlím. Rychle ze sebe sundal oblečení a ponořil se až po bradu do horké vody provoněné jehličím. Ve vodě setrval, dokud nezačala chladnout, přitom pomalu upíjel vína. Jakmile voda začala chladnout, rychle se umyl, vylezl z vany a nahý přistoupil ke krbu, kde nechal plameny, které příjemně hřály, osušit jeho tělo i mokré vlasy. Nakonec si oblékl košili a ulehnul. Otřásl se chladem, protože lože i deka byly studené. Na chvíli se zamračil, protože mu to pokazilo příjemný pocit tepla a pohody, který měl po koupeli. Pod tíhou událostí posledních tří dnů, kdy prakticky nespal, však rychle usnul hlubokým, bezesným spánkem. Probudil ho hluk v místnosti. Za okny bylo světlo. Sloužící přikládali do krbu a uklízeli po koupeli. Silas se jich dotázal, kolik je hodin. Jeden z nich mu sdělil, že bude devět hodin a současně se omluvil, že ho probudili. Silas mu dal znamení rukou, že se nic neděje a vstal z lože. Sloužící urychleně dokončili práce a opustili pokoj. Jakmile byli pryč, Silas si rychle odbyl ranní očistu, oblékl se a než se vydal se na snídani, podíval se, zda nemá nějaké vzkazy. Nic však na stolku nenašel.
Pátý střípek...
Mistr Nathan setrval kvůli Elizabeth na hradě tři dny. Nakonec by stejně musel znovu přijet kvůli správci hradu a jeho zástupci. Třetího dne se rozhodl odjet, protože správce hradu a jeho zástupce již byli zcela v pořádku a Elizabeth nakonec překonala horečky i zánět v ráně. Byla však velmi zesláblá a stále ještě bylo třeba dohlížet na ránu v rameni. To už však mohla zastat bylinkářka, která byla mistru Nathanovi po celou dobu k ruce.
Při slovech mistra Nathana, že Elizabeth překonala krizi a bezprostřední ohrožení jejího života pominulo, cítil Silas nekonečnou úlevu, která ho osvobodila od strachu, který ho provázel dva nekonečně dlouhé dny, kdy již nikdo nevěřil, že její vyčerpané tělo si i přes nepřízeň osudu dokáže vyvzdorovat život.
Chtěl Elizabeth hned navštívit, ale ranhojič mu sdělil, že nyní spí, je velmi zesláblá a vyčerpaná. Potřebuje naprostý klid a vydatnou stravu. Nemá ji nyní rušit a nejlepší bude, když návštěvu odloží až na druhý den. Nejlépe bude domluvit se s bylinkářkou, aby mu vzkázala, až bude paní schopna přijmout návštěvu. Úlevu vystřídalo zklamání, přesto mistru Nathanovi poděkoval a vydal se směrem k pokoji Elizabeth. Tentokrát nevstoupil hned po zaťukání dovnitř, ale vyčkal. Za dveřmi uslyšel šouravé kroky, a když se dveře otevřely, stála v nich bylinkářka. Zeptal se jí, zda může paní navštívit, ale dostalo se mu stejného odmítnutí jako od mistra Nathana. Požádal tedy bylinkářku, aby mu vzkázala v jakoukoli denní či noční hodinu, až bude moci paní navštívit. Bylinkářka ho přejela pohledem, odvětila „dobrá“ a dveře opět zavřela.
Silas přemýšlel, co bude dělat. Nechtěl být v této chvíli sám, vydal se proto do hradního sálu, kde se domácnost hradu a její hosté, scházeli k zábavě. Bylo mu jedno, zda si zahraje šachy, vrhcáby nebo kostky, prostě jen potřeboval společnost a rozptýlení a doufal, že v hradním sále zastihne někoho, s kým si bude moci zahrát.
Hrad byl sídlem šlechtického rodu Greenville. Pán hradu, hrabě Thomas Greenville se po většinu roku na hradě nezdržoval. Žil zde však jeho syn Henry, jeho mladší sestry Margaret a Ursula. Pobývala zde dočasně i lady Evelyn – sestra hraběte, se svojí rodinou. Během roku se tu pak střídala i řada hostů, většinou členové rozvětveného rodu, ale i dobří přátelé, kteří zde někdy pobývali i několik týdnů či měsíců. V této době čítala přítomná domácnost 12 osob a zdržovalo se tu devět hostů včetně Elizabeth a Silase, i když Silas s Elizabeth byli považováni již více za členy domácnosti, než za hosty.
Přesto našel Silas v sále jen Henryho, který se cvičil ve hře v šachy. Dobře si rozuměli a dá se říct, že během dvouletého pobytu zde se z nich stali přátelé. Nejednou spolu vyjeli na lov, vydali se za zábavou do okolních krčem či se cvičili v boji. Henry, ač byl mladší než Silas, stal se i jeho učitelem, zejména v oblasti ovládání chladných zbraní – meče, nožů, dýk, ale cvičil ho i ve střelbě z kuše. Byli si vzájemně užiteční, neboť Silas se mohl postupně přizpůsobovat životu zde a získávat schopnosti, které mu byly před příchodem na hrad cizí a Henry měl dostatek náplně pro dny, které většinou jinak oplývaly nudou a stereotypem.
Když Silas vstoupil do sálu, Henry se na něj usmál, odpověděl mu na pozdrav a pozval ho k partii šachu. Silas se pohodlně usadil, připravil své černé figury ke hře a během rozhovoru se od Henryho dozvěděl, že se konají přípravy na hostinu, která se uskuteční za dva dny.
Společně strávili v družné zábavě zbytek dne. Po dlouhé době se Silas zúčastnil i společné večeře, kde zdvořile vyslechl od zbytku domácnosti přání brzkého uzdravení pro Elizabeth a současně i naději domácnosti, že se bude Elizabeth moci alespoň na chvíli přidat k hostině a užít si zábavu. Většina konverzace se točila ohledně očekávané hostiny a na všech přítomných bylo znát vzrušení z této nadcházející události.
Bylo již po desáté hodině večerní, když se vrátil do svého pokoje, kde na něj čekala připravená horká koupel, o kterou požádal, než šel k večeři. Služebnictvo hradu si již zvyklo na to, že horké koupele připravuje pro pána 3x do týdne. Oheň v krbu příjemně hřál, nicméně díky velmi nízkým teplotám jeho pokoj vyhřívaly ještě dva koše s dřevěným uhlím. Rychle ze sebe sundal oblečení a ponořil se až po bradu do horké vody provoněné jehličím. Ve vodě setrval, dokud nezačala chladnout, přitom pomalu upíjel vína. Jakmile voda začala chladnout, rychle se umyl, vylezl z vany a nahý přistoupil ke krbu, kde nechal plameny, které příjemně hřály, osušit jeho tělo i mokré vlasy. Nakonec si oblékl košili a ulehnul. Otřásl se chladem, protože lože i deka byly studené. Na chvíli se zamračil, protože mu to pokazilo příjemný pocit tepla a pohody, který měl po koupeli. Pod tíhou událostí posledních tří dnů, kdy prakticky nespal, však rychle usnul hlubokým, bezesným spánkem. Probudil ho hluk v místnosti. Za okny bylo světlo. Sloužící přikládali do krbu a uklízeli po koupeli. Silas se jich dotázal, kolik je hodin. Jeden z nich mu sdělil, že bude devět hodin a současně se omluvil, že ho probudili. Silas mu dal znamení rukou, že se nic neděje a vstal z lože. Sloužící urychleně dokončili práce a opustili pokoj. Jakmile byli pryč, Silas si rychle odbyl ranní očistu, oblékl se a než se vydal se na snídani, podíval se, zda nemá nějaké vzkazy. Nic však na stolku nenašel.
Lukula
Velmistr písma
Fůůů, jsem si oddych... žije...
Teď doufám Silas začne připravovat pokoj pro dlouhé smyslné hrátky ve dvou. Je potřeba nakoupit nějakou pěknou kůži, rajcovní povlečení a hlavně slipy á la "Borat". Liz bude cobydup v cajku, tak to musej pořádně oslavit. Neměl by ve stájích zapomenout nějaký ten bičík a až bude mít cestu do města, měl by se stavit v putyce pro láhev Dom Pérignon.
Teď doufám Silas začne připravovat pokoj pro dlouhé smyslné hrátky ve dvou. Je potřeba nakoupit nějakou pěknou kůži, rajcovní povlečení a hlavně slipy á la "Borat". Liz bude cobydup v cajku, tak to musej pořádně oslavit. Neměl by ve stájích zapomenout nějaký ten bičík a až bude mít cestu do města, měl by se stavit v putyce pro láhev Dom Pérignon.
Alexandrie16
Pokročilý žák
Lukulo, ty jsi hodně nedočkavej
DeletedUser2308
Guest
Sa v tom Silasovi nejak začínam strácať.Tak on nakoniec nebude len nejaký pobuda,ked on si tak fajnovo na hrade vínko popíja,dokonca sa kúpal,nevídané ...
Takže to bude nejaký povrchný floutek,s bohatej rodiny.Nejaký tretí syn,čo nedostane nič.Bojovať do svätej zeme to v žiadnom prípade.Kňažské rúcho ani náhodou.No jasné,lov a dievčatá,víno a vyspávanie opice.Moni,tvoj hrdina je lajdák,lenivec a pôžitkár.Presne ako ja.Začína sa mi páčiť
Takže to bude nejaký povrchný floutek,s bohatej rodiny.Nejaký tretí syn,čo nedostane nič.Bojovať do svätej zeme to v žiadnom prípade.Kňažské rúcho ani náhodou.No jasné,lov a dievčatá,víno a vyspávanie opice.Moni,tvoj hrdina je lajdák,lenivec a pôžitkár.Presne ako ja.Začína sa mi páčiť
Moni Arda
Znalec fóra
@Lukula Řekla bych, že Elizabeth má kliku, že nejsi Silas Jsem ale ráda, že se Ti ulevilo
@Milosko som ja na to už snad nejsem schopná reagovat jinak než
Zítra se budu snažit něco přidat. Teď jsem dost nestíhala
Jsem ale ráda, že se Ti ulevilo @Milosko som ja na to už snad nejsem schopná reagovat jinak než
Zítra se budu snažit něco přidat. Teď jsem dost nestíhala
Moni Arda
Znalec fóra
Šestý střípek...
Spěchal tedy do hodovní síně a doufal, že se o Elizabeth dozví něco zde. Stolování bylo jednou z mála možností, jak se sejít s celou domácností, případně hosty pohromadě a podělit se tak o všelijaké novinky, probrat různé události apod.. Na hradě se jedlo 2x denně. Mezi desátou a jedenáctou hodinou dopolední se podávala pozdní snídaně, byl to však spíše oběd, stávající se ze šesti chodů. Druhé jídlo, večeře, se podávalo v podvečer kolem šesté hodiny. Silas se se všemi pozdravil, popřál jim dobré chuti a posadil se ke stolu. Naložil si na talíř jen sýr, kus chleba, velké jablko a nalil si do menšího hrnku smetanu. Neměl chuť na vydatnou teplou stravu, i když například jehněčí pečeně vypadala lákavě. Konverzace se opět převážně točila kolem nadcházející události – hostině. Na dotaz Henryho, zda se k němu nechce po jídle připojit a doprovodit ho do městečka, kde má nějakou neodkladnou pochůzku, Silas zdvořile odmítl s tím, že od odjezdu ranhojiče ještě neviděl Elizabeth a vlastně ani nemá zprávy o tom, jak se jí daří, takže by ji rád navštívil, pokud mu to bylinkářka dovolí. Lady Evelyn, která zaslechla jeho hovor s Henrym, se na něj obrátila s tím, že ráno mluvila s bylinkářkou a dozvěděla se od ní, že stav Elizabeth se lepší, ale protože je velmi slabá, hodně spí. Silas lady Evelyn poděkoval za informaci, obrátil se zpět k Henrymu a řekl mu, že za této situace s ním do městečka pojede a za Elizabeth se staví až po návratu.
Z městečka se vrátili kolem třetí hodiny odpolední. Počasí jim přálo. Byl příjemný prosluněný podzimní den, takže vyjížďka mu udělala dobře, stejně jako společnost Henryho. Silas našel ve svém pokoji vzkaz, že ho chce paní Elizabeth vidět. Srdce mu poskočilo, protože ani ve snu by ho nenapadlo, že by ho sama Elizabeth chtěla vidět. Rychle ze sebe shodil zaprášený šat, smyl ze sebe prach z cesty, vzal si čisté oblečení a vydal se do jejího pokoje. Zaklepal, neuslyšel však za dveřmi žádné kroky, nikdo mu neotevřel, přesto se mu ale dostalo pozvání ke vstupu. Vstoupil do místnosti a jediným pohledem zjistil, že Elizabeth je sama. Byla na loži, vypodložena polštáři tak, že více seděla, než ležela a v ruce držela knihu. Dlouhé rozpuštěné vlasy jí splývaly kolem bledých, téměř průsvitných tváří. Zelené oči se tak zdály temnější než obvykle, rty stále ještě popraskané horečkou. Přesto byla její tvář půvabná. Působila tak křehce a zranitelně, že se pomalu bál v její přítomnosti dýchat. Když ho téměř neslyšitelně vyzvala, aby se posadil, zatrnulo mu, neboť její tichý bezbarvý unavený hlas jen umocňoval její žalostný stav. Posadil se do křesla nedaleko krbu a řekl jí: „vypadáš mnohem lépe. Jak se cítíš?“ Namísto vyčkání na odpověď, ji však zahrnul dalšími dotazy. „Kde je bylinkářka? Nepotřebuješ něco? Stačí říct, o vše se postarám.“
Elizabeth se pousmála a to ho umlčelo. „Děkuji Silasi, je mi již lépe. Chci Ti poděkovat za vše, co jsi pro mne doposud udělal. Přála bych si, abychom byli přátelé. Vím, že to kvůli naší společné minulosti není možné. Přesto Ti přátelství nabízím." Odmlčela se a pokračovala. "Bylinkářka musela po obědě odjet do sousední vesnice. Vrátit by se měla pozítří. Mezitím se o mne postarají služebné. Bude-li třeba, ráda se na Tebe obrátím s žádostí o pomoc.“
Silas přemýšlel, zda se mu to všechno jen nezdá. Nabízí mu přátelství, neodmítla jeho nabídku pomoci. A co je hlavní, když s ním mluví, vyzařuje z ní klid. Zmohl se na jediné. „Zítra večer bude hostina. Hrad se na ní chystá už dva dny.“
Elizabeth na chvíli zahlédla v Silasových očích zmatek, kterému nerozuměla. Mírně se pousmála. „Byla tu lady Evelyn, takže o hostině vím. Domluvily jsme se na tom, že pokud mi zítra večer bude lépe, na chvíli se hostiny zúčastním. Nechá pro mne připravit v hodovní síni pohodlné křeslo s kožešinami co nejblíže u krbu.“
Jejich hovor přerušila služebná, která přinesla paní Elizabeth večeři. Bylo sice teprve pět hodin, ale bylo třeba chystat večeři pro domácnost, která se bude podávat v šest hodin. Sdělila paní, že po hlavní večeři se u ní zastaví, převáže jí ránu na rameni a připraví ji na noc, poté odešla. Elizabeth se jen napila a z podnosu si vzala ovoce, do kterého se pomalu pustila. „Silasi, můžeš prosím dát podnos s jídlem na stůl? Nebudu už nic potřebovat a můžeš se jít připravit na večeři. Zítra večer se třeba uvidíme na hostině.“
Její slova zapůsobila jako studená sprcha. Strávil s ní jen malou chvíli a už ho posílá pryč s tím, že se možná uvidí až zítra večer na hostině. Horečnatě přemýšlel nad jakoukoli záminkou, která by umožnila s Elizabeth zůstat. Zvednul se, došel k ní, vzal podnos s jídlem a odnesl ho ke stolu, kam ho položil. Znovu se posadil do křesla. Nenapadlo ho nic vhodného a tak jen řekl: „nemám chuť na večeři, zůstanu s Tebou, dokud nepřijde služebná, pokud Ti to nebude vadit.“ „Dobrá,“ řekla Elizabeth. „Jestli chceš, vezmi si moji večeři. Nic z toho jíst nebudu.“ Když dojedla ovoce, nezávazně hovořili o dění na hradě, přípravách na hostinu, nic osobního.
Ani se nenadáli a služebná byla zpět. Silas jí řekl, aby mu vzkázala, až paní připraví na noc. Vrátí se a zůstane u ní, kdyby něco potřebovala. Přespí buď v křesle, nebo si ke krbu hodí kožešiny a vyspí se na zemi. Poté z místnosti odešel a vrátil se do svého pokoje. Ani ne za hodinu přišla služebná s tím, že ho paní očekává. Rychle se vydal do jejího pokoje.
Elizabeth již ležela vypodložena polštáři do polo lehu. Vlasy měla spletené do volného copu, který se jí vinul kolem šíje až na hrudník. Byla klidná a uvolněná. Ani stopy po jejím dřívějším napětí, kdykoli se objevil v její blízkosti. Silas vzal ze stolku knihu, kterou předtím četla a usadil se s ní do křesla. Chtěl Elizabeth popřát dobrou noc, ale dřív než tak stihnul učinit, požádala ho, zda by jí chvíli nemohl číst. Kývl na srozuměnou. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že drží knihu, kterou velmi dobře znal - Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku. Bylo to první vydání z roku 1719. Nikdy si neuvědomil, jak je tento příběh starý. Nalistoval místo založené v knize, začal číst a ztratil pojem o čase. Když zvedl oči od knihy, aby se podíval, co dělá Elizabeth, viděl, že má oči zavřené. Potichu ji oslovil, ale nedostalo se mu odpovědi. Odložil knihu, vstal ze židle a šel k ní, aby zkontroloval, zda má pohodlí.
Byl nad ní ještě skloněný, když otevřela oči. Jejich pohledy se na malou chvíli, než je znovu zavřela, setkaly. Pohrával si s myšlenkou ji políbit a přitom jí z čela shrnul pramínek vlasů, který se osvobodil ze zajetí copu. Hřbetem dlaně jemně objel její tvář od lícní kosti až k čelisti. Její rty ho přitahovaly jako magnet. Nedokázal od nich odtrhnout oči. Povzdechl si a narovnal se.
Tohle nebyl správný okamžik ani místo a on nechtěl svoji šanci promarnit ani zničit neuváženým činem. Doufal, že přijde chvíle, kdy ho Elizabeth bude chtít tak, jako on ji, že přijde den, kdy bude jen jeho. Osud mu po dlouhé době konečně rozdal i příznivější karty ve formě přátelství, které mu dnes nabídla a byl odhodlán tuto partii vyhrát. Bylo to víc, než v co mohl ještě dnešního rána doufat.
Elizabethin dech se zklidnil a nabral pravidelný rytmus, který svědčil o tom, že znovu usnula. Ještě jednou se hřbetem dlaně dotkl její tváře. Ruku, která jí mezitím sklouzla z lože, vzal opatrně, aby ji nevzbudil, do své dlaně. Když se chystal její ruku položit na deku, pevně sevřela jeho dlaň a aniž by se probrala ze spánku, tiše řekla: "neodcházej."
Spěchal tedy do hodovní síně a doufal, že se o Elizabeth dozví něco zde. Stolování bylo jednou z mála možností, jak se sejít s celou domácností, případně hosty pohromadě a podělit se tak o všelijaké novinky, probrat různé události apod.. Na hradě se jedlo 2x denně. Mezi desátou a jedenáctou hodinou dopolední se podávala pozdní snídaně, byl to však spíše oběd, stávající se ze šesti chodů. Druhé jídlo, večeře, se podávalo v podvečer kolem šesté hodiny. Silas se se všemi pozdravil, popřál jim dobré chuti a posadil se ke stolu. Naložil si na talíř jen sýr, kus chleba, velké jablko a nalil si do menšího hrnku smetanu. Neměl chuť na vydatnou teplou stravu, i když například jehněčí pečeně vypadala lákavě. Konverzace se opět převážně točila kolem nadcházející události – hostině. Na dotaz Henryho, zda se k němu nechce po jídle připojit a doprovodit ho do městečka, kde má nějakou neodkladnou pochůzku, Silas zdvořile odmítl s tím, že od odjezdu ranhojiče ještě neviděl Elizabeth a vlastně ani nemá zprávy o tom, jak se jí daří, takže by ji rád navštívil, pokud mu to bylinkářka dovolí. Lady Evelyn, která zaslechla jeho hovor s Henrym, se na něj obrátila s tím, že ráno mluvila s bylinkářkou a dozvěděla se od ní, že stav Elizabeth se lepší, ale protože je velmi slabá, hodně spí. Silas lady Evelyn poděkoval za informaci, obrátil se zpět k Henrymu a řekl mu, že za této situace s ním do městečka pojede a za Elizabeth se staví až po návratu.
Z městečka se vrátili kolem třetí hodiny odpolední. Počasí jim přálo. Byl příjemný prosluněný podzimní den, takže vyjížďka mu udělala dobře, stejně jako společnost Henryho. Silas našel ve svém pokoji vzkaz, že ho chce paní Elizabeth vidět. Srdce mu poskočilo, protože ani ve snu by ho nenapadlo, že by ho sama Elizabeth chtěla vidět. Rychle ze sebe shodil zaprášený šat, smyl ze sebe prach z cesty, vzal si čisté oblečení a vydal se do jejího pokoje. Zaklepal, neuslyšel však za dveřmi žádné kroky, nikdo mu neotevřel, přesto se mu ale dostalo pozvání ke vstupu. Vstoupil do místnosti a jediným pohledem zjistil, že Elizabeth je sama. Byla na loži, vypodložena polštáři tak, že více seděla, než ležela a v ruce držela knihu. Dlouhé rozpuštěné vlasy jí splývaly kolem bledých, téměř průsvitných tváří. Zelené oči se tak zdály temnější než obvykle, rty stále ještě popraskané horečkou. Přesto byla její tvář půvabná. Působila tak křehce a zranitelně, že se pomalu bál v její přítomnosti dýchat. Když ho téměř neslyšitelně vyzvala, aby se posadil, zatrnulo mu, neboť její tichý bezbarvý unavený hlas jen umocňoval její žalostný stav. Posadil se do křesla nedaleko krbu a řekl jí: „vypadáš mnohem lépe. Jak se cítíš?“ Namísto vyčkání na odpověď, ji však zahrnul dalšími dotazy. „Kde je bylinkářka? Nepotřebuješ něco? Stačí říct, o vše se postarám.“
Elizabeth se pousmála a to ho umlčelo. „Děkuji Silasi, je mi již lépe. Chci Ti poděkovat za vše, co jsi pro mne doposud udělal. Přála bych si, abychom byli přátelé. Vím, že to kvůli naší společné minulosti není možné. Přesto Ti přátelství nabízím." Odmlčela se a pokračovala. "Bylinkářka musela po obědě odjet do sousední vesnice. Vrátit by se měla pozítří. Mezitím se o mne postarají služebné. Bude-li třeba, ráda se na Tebe obrátím s žádostí o pomoc.“
Silas přemýšlel, zda se mu to všechno jen nezdá. Nabízí mu přátelství, neodmítla jeho nabídku pomoci. A co je hlavní, když s ním mluví, vyzařuje z ní klid. Zmohl se na jediné. „Zítra večer bude hostina. Hrad se na ní chystá už dva dny.“
Elizabeth na chvíli zahlédla v Silasových očích zmatek, kterému nerozuměla. Mírně se pousmála. „Byla tu lady Evelyn, takže o hostině vím. Domluvily jsme se na tom, že pokud mi zítra večer bude lépe, na chvíli se hostiny zúčastním. Nechá pro mne připravit v hodovní síni pohodlné křeslo s kožešinami co nejblíže u krbu.“
Jejich hovor přerušila služebná, která přinesla paní Elizabeth večeři. Bylo sice teprve pět hodin, ale bylo třeba chystat večeři pro domácnost, která se bude podávat v šest hodin. Sdělila paní, že po hlavní večeři se u ní zastaví, převáže jí ránu na rameni a připraví ji na noc, poté odešla. Elizabeth se jen napila a z podnosu si vzala ovoce, do kterého se pomalu pustila. „Silasi, můžeš prosím dát podnos s jídlem na stůl? Nebudu už nic potřebovat a můžeš se jít připravit na večeři. Zítra večer se třeba uvidíme na hostině.“
Její slova zapůsobila jako studená sprcha. Strávil s ní jen malou chvíli a už ho posílá pryč s tím, že se možná uvidí až zítra večer na hostině. Horečnatě přemýšlel nad jakoukoli záminkou, která by umožnila s Elizabeth zůstat. Zvednul se, došel k ní, vzal podnos s jídlem a odnesl ho ke stolu, kam ho položil. Znovu se posadil do křesla. Nenapadlo ho nic vhodného a tak jen řekl: „nemám chuť na večeři, zůstanu s Tebou, dokud nepřijde služebná, pokud Ti to nebude vadit.“ „Dobrá,“ řekla Elizabeth. „Jestli chceš, vezmi si moji večeři. Nic z toho jíst nebudu.“ Když dojedla ovoce, nezávazně hovořili o dění na hradě, přípravách na hostinu, nic osobního.
Ani se nenadáli a služebná byla zpět. Silas jí řekl, aby mu vzkázala, až paní připraví na noc. Vrátí se a zůstane u ní, kdyby něco potřebovala. Přespí buď v křesle, nebo si ke krbu hodí kožešiny a vyspí se na zemi. Poté z místnosti odešel a vrátil se do svého pokoje. Ani ne za hodinu přišla služebná s tím, že ho paní očekává. Rychle se vydal do jejího pokoje.
Elizabeth již ležela vypodložena polštáři do polo lehu. Vlasy měla spletené do volného copu, který se jí vinul kolem šíje až na hrudník. Byla klidná a uvolněná. Ani stopy po jejím dřívějším napětí, kdykoli se objevil v její blízkosti. Silas vzal ze stolku knihu, kterou předtím četla a usadil se s ní do křesla. Chtěl Elizabeth popřát dobrou noc, ale dřív než tak stihnul učinit, požádala ho, zda by jí chvíli nemohl číst. Kývl na srozuměnou. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že drží knihu, kterou velmi dobře znal - Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku. Bylo to první vydání z roku 1719. Nikdy si neuvědomil, jak je tento příběh starý. Nalistoval místo založené v knize, začal číst a ztratil pojem o čase. Když zvedl oči od knihy, aby se podíval, co dělá Elizabeth, viděl, že má oči zavřené. Potichu ji oslovil, ale nedostalo se mu odpovědi. Odložil knihu, vstal ze židle a šel k ní, aby zkontroloval, zda má pohodlí.
Byl nad ní ještě skloněný, když otevřela oči. Jejich pohledy se na malou chvíli, než je znovu zavřela, setkaly. Pohrával si s myšlenkou ji políbit a přitom jí z čela shrnul pramínek vlasů, který se osvobodil ze zajetí copu. Hřbetem dlaně jemně objel její tvář od lícní kosti až k čelisti. Její rty ho přitahovaly jako magnet. Nedokázal od nich odtrhnout oči. Povzdechl si a narovnal se.
Tohle nebyl správný okamžik ani místo a on nechtěl svoji šanci promarnit ani zničit neuváženým činem. Doufal, že přijde chvíle, kdy ho Elizabeth bude chtít tak, jako on ji, že přijde den, kdy bude jen jeho. Osud mu po dlouhé době konečně rozdal i příznivější karty ve formě přátelství, které mu dnes nabídla a byl odhodlán tuto partii vyhrát. Bylo to víc, než v co mohl ještě dnešního rána doufat.
Elizabethin dech se zklidnil a nabral pravidelný rytmus, který svědčil o tom, že znovu usnula. Ještě jednou se hřbetem dlaně dotkl její tváře. Ruku, která jí mezitím sklouzla z lože, vzal opatrně, aby ji nevzbudil, do své dlaně. Když se chystal její ruku položit na deku, pevně sevřela jeho dlaň a aniž by se probrala ze spánku, tiše řekla: "neodcházej."
Naposledy upraveno:
DeletedUser2308
Guest
Tak ja nechápem,čo je na tom napínavé?Heš heš od nej.Silas,preber sa.To že zo spánku zamručala ,,neodcházej,, ved to mohla kľudne už snívať o nejakom Džonym od koní,čo krásne bičíkom vie plieskať.A ,,Silasi,už nic nepotrebujem,padaj preč,, to čo si ty služobníček?Prelož mi nožku,natras mi vankúše,ošúpaj mi banán,predžužlaj mi cukrík ... Toto nedopadne dobre
ved to mohla kľudne už snívať o nejakom Džonym od koní,čo krásne bičíkom vie plieskať.A ,,Silasi,už nic nepotrebujem,padaj preč,, to čo si ty služobníček?Prelož mi nožku,natras mi vankúše,ošúpaj mi banán,predžužlaj mi cukrík ... Toto nedopadne dobre