DeletedUser34
Guest
asi skvôr čerpáme energiu 
vtýchto časoch sa nikomu nechce premýšľať
vtýchto časoch sa nikomu nechce premýšľať 
-
Ahoj návštěvníku! Jsi tu nový?
Na fóru si nejprve musíš založit účet, aby ses mohl zapojovat do různých diskuzí nebo vytvářet svá vlastní témata. Registraci, která ti zabere jenom pár sekund, provedeš ZDE!
graywolff
Guest
Tak já přidám jeden starší překlad, je trošku kostrbatý, byla to moje první práce v této oblasti...
Only if... (Enya)
(volný překlad zachovávající rytmus)
Jen když vážně chceš...
1.
Na slunce ze stínu můžeš vyjít.
Proč stále o lásce měl bys jen snít?
Sliby a slova tvá země už zná.
Kdo něco vykoná, vzhůru vzlétá.
ref:
Když opravdu chceš, tak radu uslyšíš,
Jen když vážně chceš, tak cestu objevíš.
Když opravdu chceš, naplnit můžeš den.
Jen když vážně chceš, tak letíš za sluncem.
2.
Když hvězda výpravě udává směr,
klidně i přes moře za ní se ber.
I srdce zlomené naději má,
zítřku vstříc s důvěrou když odlétá.
ref.
recitativ:
Uletěl mi,
uletěl mi...
ref.
intermezzo:
Chci vzlétnout jako pták,
vzhůru do oblak.
Chci vzlétnout jako pták,
vzhůru, vzhůru do oblak.
recitativ
ref.
finále:
Když opravdu chceš, naplnit můžeš den.
Jen když vážně chceš, tak letíš za sluncem.
Only if... (Enya)
(volný překlad zachovávající rytmus)
Jen když vážně chceš...
1.
Na slunce ze stínu můžeš vyjít.
Proč stále o lásce měl bys jen snít?
Sliby a slova tvá země už zná.
Kdo něco vykoná, vzhůru vzlétá.
ref:
Když opravdu chceš, tak radu uslyšíš,
Jen když vážně chceš, tak cestu objevíš.
Když opravdu chceš, naplnit můžeš den.
Jen když vážně chceš, tak letíš za sluncem.
2.
Když hvězda výpravě udává směr,
klidně i přes moře za ní se ber.
I srdce zlomené naději má,
zítřku vstříc s důvěrou když odlétá.
ref.
recitativ:
Uletěl mi,
uletěl mi...
ref.
intermezzo:
Chci vzlétnout jako pták,
vzhůru do oblak.
Chci vzlétnout jako pták,
vzhůru, vzhůru do oblak.
recitativ
ref.
finále:
Když opravdu chceš, naplnit můžeš den.
Jen když vážně chceš, tak letíš za sluncem.
DeletedUser112
Guest
Bez pohnutia sedela učupená v korune obrovského duba a hľadela pomedzi lístie dole na zem. Čakala na korisť. Už hodiny. No aj napriek nepohodlnej polohe jej údy nejavili ani známky stuhnutosti a trpezlivosť ju stále neprechádzala.
Etherí, lovkyňa sovieho ľudu, bola povestná trpezlivosťou a zaťatosťou. Dokázala sedieť na jednom mieste, až kým skala pod jej zadkom nepraskla. Bola kameňom – ethrunom. Bola sovou, temnolovkyňou, priateľkou ticha. A taktiež bola známa tým, že do Bútľavín neprichádzala s prázdnymi rukami.
Opatrne, aby nespôsobila hluk, odhrnula vetvičky zakrývajúce výhľad na západ. Nič. Ani pohyb. Iba pustá tíšina. Lovkyňa prevrátila oči a zmenila polohu. Po chvíli ťažko vzdychla a zahrabla si rukou do sovích pier povpletaných do vlasov. Adha gwershu agvaz, al el aní jagh. Chráň ma priateľka ticha, nech ťa nesklamem.Opakovala si v mysli, kým prechádzala prstami po lúčoch pera z krídla. Opäť sa k nej vrátil pokoj a ona ďalej čakala a čakala.
Ohnivý mesiac už končil svoju púť a zalieval les oranžovým svetlom. Etherí sa pomaly zjavoval Mesiac. Priateľ temnolovca. A spolu s jeho návratom na Modrú diaľavu prichádzal aj pocit, že teraz je čas niečo uloviť. Mesiac totiž spôsoboval pohyb medzi zvieratami, ktorý rada využívala.
Utiahla si remienky plášťa uviazané o dlane a skočila na nižší konár. Vzduch tichučko prúdil pomedzi dlhé sovie pierka, z ktorých bol ušitý. Len čo lovkyňa zacítila pod nohami drsnú kôru stromu, zo západu sa ozval dupot a praskot. Chvatne siahla po dlhých úzkych nožoch, jeden do jednej a druhý do druhej ruky, a napäto čakala kým sa dole na zemi nezačnú mihať tiene. Najprv príde tieň, potom zviera. V tomto čase a z tohto smeru určite.
Praskot...tiene...
Etherí skočila zo svojho úkrytu. Strmhlav, nehlučne, ako to vedia iba temnolovkyne, zletela nič netušiacej srne na chrbát, vraziac jej svoje pazúry – nože do krku. Zviera pod ňou okamžite padlo. Tým sa ale práca neskončila. Úlovok bolo potrebné očistiť a poďakovať sa ochrankyni klanu. Žena vytiahla z koristi pazúry, očistila ich o trávu a zasunula do koženého puzdra. Potom sa chopila loveckého noža s masívnou čepeľou a pustila sa do práce. Podrezala mŕtvej srne hrdlo, aby v nej neostala krv. Krv patrí zemi. Mäso ľuďom. To bola pravda, ktorá klany sprevádza od začiatku.
Etherí pracovala rýchlo. Musela. Po chvíli mala srnu koženými remienkami zavesenú o konár a krv ticho odkvapkávala do vopred vyhĺbenej jamky. Kým sa mäso prečisťovalo, dávala pozor na dravce. Ohnivý mesiac skončil svoju púť s úplnou platnosťou a okrem sov existovali aj iní noční lovci. Napríklad vlky. Už teraz ich cítila. Psy prašivé. Priťahoval ich pach krvi. A priťahovala ich aj vôňa ľudí sovieho klanu. Sovy sa na zemi nikdy necítia bezpečne.
Lovkyňa tichučko krúžila okolo svojho duba a vetrila nebezpečenstvo. Striehla. A vzápätí stuhla. Vzduchom sa šírili vibrácie neznáma. Jej telo a jej zmysly tieto záchvevy nepoznali. Boli cudzie. Ostražito siahla po pazúroch a tvár obrátila smerom, z ktorého neznáme vzruchy prichádzali.
Šum temno zaznel lesom a horúci vietor rozčeril perie Etherinho plášťa. Okamžite vedela, že je zle. Celé telo jej premkol neznámy strach. Nútil ju, aby sa chcela utiahnuť do bezpečia stromov a ukryť sa. Bojovala s týmto nutkaním a čelo je skropili kropaje studeného potu. Len pokoj, len pokoj. Agvaz, ochraňuj ma.
Tuho zovrela Etherí svoje dlhé nože. A tuho ich zvierala aj keď sa tiene zrazu rozhýbali a zaplavili ju vlnou horúčavy. Čepele v jej rukách tancovali tanec boja o život. Boja s horúcim neznámom. Bojovník vie, kedy bojuje jeho posledný boj. Etherí bola lovec, ale cítila to tiež. Predtým než ju biele svetlo rozpoltilo ako Žeravá obluda, stihla v mysli vysloviť prosbu k Sovám.
Nech moje telo, môj život letí s vami.
Etherí, lovkyňa sovieho ľudu, bola povestná trpezlivosťou a zaťatosťou. Dokázala sedieť na jednom mieste, až kým skala pod jej zadkom nepraskla. Bola kameňom – ethrunom. Bola sovou, temnolovkyňou, priateľkou ticha. A taktiež bola známa tým, že do Bútľavín neprichádzala s prázdnymi rukami.
Opatrne, aby nespôsobila hluk, odhrnula vetvičky zakrývajúce výhľad na západ. Nič. Ani pohyb. Iba pustá tíšina. Lovkyňa prevrátila oči a zmenila polohu. Po chvíli ťažko vzdychla a zahrabla si rukou do sovích pier povpletaných do vlasov. Adha gwershu agvaz, al el aní jagh. Chráň ma priateľka ticha, nech ťa nesklamem.Opakovala si v mysli, kým prechádzala prstami po lúčoch pera z krídla. Opäť sa k nej vrátil pokoj a ona ďalej čakala a čakala.
Ohnivý mesiac už končil svoju púť a zalieval les oranžovým svetlom. Etherí sa pomaly zjavoval Mesiac. Priateľ temnolovca. A spolu s jeho návratom na Modrú diaľavu prichádzal aj pocit, že teraz je čas niečo uloviť. Mesiac totiž spôsoboval pohyb medzi zvieratami, ktorý rada využívala.
Utiahla si remienky plášťa uviazané o dlane a skočila na nižší konár. Vzduch tichučko prúdil pomedzi dlhé sovie pierka, z ktorých bol ušitý. Len čo lovkyňa zacítila pod nohami drsnú kôru stromu, zo západu sa ozval dupot a praskot. Chvatne siahla po dlhých úzkych nožoch, jeden do jednej a druhý do druhej ruky, a napäto čakala kým sa dole na zemi nezačnú mihať tiene. Najprv príde tieň, potom zviera. V tomto čase a z tohto smeru určite.
Praskot...tiene...
Etherí skočila zo svojho úkrytu. Strmhlav, nehlučne, ako to vedia iba temnolovkyne, zletela nič netušiacej srne na chrbát, vraziac jej svoje pazúry – nože do krku. Zviera pod ňou okamžite padlo. Tým sa ale práca neskončila. Úlovok bolo potrebné očistiť a poďakovať sa ochrankyni klanu. Žena vytiahla z koristi pazúry, očistila ich o trávu a zasunula do koženého puzdra. Potom sa chopila loveckého noža s masívnou čepeľou a pustila sa do práce. Podrezala mŕtvej srne hrdlo, aby v nej neostala krv. Krv patrí zemi. Mäso ľuďom. To bola pravda, ktorá klany sprevádza od začiatku.
Etherí pracovala rýchlo. Musela. Po chvíli mala srnu koženými remienkami zavesenú o konár a krv ticho odkvapkávala do vopred vyhĺbenej jamky. Kým sa mäso prečisťovalo, dávala pozor na dravce. Ohnivý mesiac skončil svoju púť s úplnou platnosťou a okrem sov existovali aj iní noční lovci. Napríklad vlky. Už teraz ich cítila. Psy prašivé. Priťahoval ich pach krvi. A priťahovala ich aj vôňa ľudí sovieho klanu. Sovy sa na zemi nikdy necítia bezpečne.
Lovkyňa tichučko krúžila okolo svojho duba a vetrila nebezpečenstvo. Striehla. A vzápätí stuhla. Vzduchom sa šírili vibrácie neznáma. Jej telo a jej zmysly tieto záchvevy nepoznali. Boli cudzie. Ostražito siahla po pazúroch a tvár obrátila smerom, z ktorého neznáme vzruchy prichádzali.
Šum temno zaznel lesom a horúci vietor rozčeril perie Etherinho plášťa. Okamžite vedela, že je zle. Celé telo jej premkol neznámy strach. Nútil ju, aby sa chcela utiahnuť do bezpečia stromov a ukryť sa. Bojovala s týmto nutkaním a čelo je skropili kropaje studeného potu. Len pokoj, len pokoj. Agvaz, ochraňuj ma.
Tuho zovrela Etherí svoje dlhé nože. A tuho ich zvierala aj keď sa tiene zrazu rozhýbali a zaplavili ju vlnou horúčavy. Čepele v jej rukách tancovali tanec boja o život. Boja s horúcim neznámom. Bojovník vie, kedy bojuje jeho posledný boj. Etherí bola lovec, ale cítila to tiež. Predtým než ju biele svetlo rozpoltilo ako Žeravá obluda, stihla v mysli vysloviť prosbu k Sovám.
Nech moje telo, môj život letí s vami.
DeletedUser34
Guest
Flavici nádherné naozaj krásne
Percival
Guest
Hele básničky.... tak to taky přidám svoje kousky.
Sobotní chvilka poezie
V odpolední tramvaji,
bezdomovci chlastají.
Pijou vodku k tomu rum,
nepoblít se… to chce um.
Nastoupil k nim revizor,
nezmohli se na odpor,
Nabídli mu svoje flašky,
on jim na to „Nechcu splašky
máte aspoň jízdenky?“
Předložili stravenky.
Bezdomovci hlavou kroutí,
mají z toho legraci,
Revizora tvrdě rmoutí
co je tohle za práci!!!!
Celou tuhle srandu stopli
příslušníci policie
Panáka posledního do sebe kopli,
ať Pepa s Frantou věčně žije.
Sobotní chvilka poezie
V odpolední tramvaji,
bezdomovci chlastají.
Pijou vodku k tomu rum,
nepoblít se… to chce um.
Nastoupil k nim revizor,
nezmohli se na odpor,
Nabídli mu svoje flašky,
on jim na to „Nechcu splašky
máte aspoň jízdenky?“
Předložili stravenky.
Bezdomovci hlavou kroutí,
mají z toho legraci,
Revizora tvrdě rmoutí
co je tohle za práci!!!!
Celou tuhle srandu stopli
příslušníci policie
Panáka posledního do sebe kopli,
ať Pepa s Frantou věčně žije.
Percival
Guest
Když jsem psal bakalářku:
Kde je moje múza????
To je ale hrůza!!!!!
už nemůžu dále psát
mě se chce tak strašně spát
Nenapíšu ani čárku
dám si radši nožku párku
Nenapíšu další odstavec
dám si radši dlabanec.
Paragrafů hlavu plnou
Představu mám neúplnou
jak tohle to dopadne
snad mě něco napadne.
Kde je moje múza????
To je ale hrůza!!!!!
už nemůžu dále psát
mě se chce tak strašně spát
Nenapíšu ani čárku
dám si radši nožku párku
Nenapíšu další odstavec
dám si radši dlabanec.
Paragrafů hlavu plnou
Představu mám neúplnou
jak tohle to dopadne
snad mě něco napadne.
Percival
Guest
Z cestování s českýma drahama... básnička napsaná na lístek.
Chumelí se chumelí,
vláček stoji v *nevhodný výraz*.
Teda v poli to je fuk,
Nepohnem se ani ťuk.
Netopi tu je tu kosa,
Už mi teče snopel z nosa.
Zima je tu jako v Rusku,
Natahuju další fusku.
Čekám dlouho čekám dál
Źaluda by se mi smál.
Snad se domů kouknu dnes,
Hlavně v klidu, žáden stres.
Chumelí se chumelí,
vláček stoji v *nevhodný výraz*.
Teda v poli to je fuk,
Nepohnem se ani ťuk.
Netopi tu je tu kosa,
Už mi teče snopel z nosa.
Zima je tu jako v Rusku,
Natahuju další fusku.
Čekám dlouho čekám dál
Źaluda by se mi smál.
Snad se domů kouknu dnes,
Hlavně v klidu, žáden stres.
Naposledy upraveno moderátorem:
DeletedUser446
Guest
Tak jen, aby řeč nestála:
Zazděná panna.
Pověst ze starého hradu.
Panna zazděná ve zdech starého hradu,
dlouho a marně čeká na záchranu.
Pro svou lásku nemá na světě klid,
za to, že byla milována, musela život opustit.
Mladý a krásný jeden mladík byl, byl i následník,
tak musel pro království své plány opustit.
Bohatou a urozenou pannu mu vybral jeho otec a král,
chtěl se povinnosti vzepřít, žel i matky se on bál.
Chtěl jít se svou milou ruku v ruce přes celý svět,
a každý mu mohl její krásu závidět.
Nebyla rodu urozeného, mocného a královského
byla jen dcera ponocného, slušného a poctivého.
Žel, černá mračna se kolem nich zatáhla,
a dívku nebohou mu zlobou spoutala.
Zajali ji a spoutali v temné žaláře,
kam nikdo nechodí, jen kati bez tváře.
Pevnou zeď postavili kolem ní,
báli se snad lásky? Osud jim odpoví.
Zazdili do hradeb dívku ubohou,
usmrtit lásku v srdci nemohou.
Než rok s rokem sešel, v stejný čas,
zvon královstvím zní,
mladý princ náhle zemřel,
je na své cestě poslední.
Říká se, že od těch dob ve stejný noční čas,
zjevuje se na nádvoří dívka spanilá
jak bledý noční stín,
a lidským hlasem hovoří.
O zradě, o osudu a o hoři,
jehož tvrdost sílu změnit nemá,
přesto své trýznitele marně hledá.
Zlé síly chce v dobré obrátit,
a klid sobě navždy navrátit.
Zazděná panna.
Pověst ze starého hradu.
Panna zazděná ve zdech starého hradu,
dlouho a marně čeká na záchranu.
Pro svou lásku nemá na světě klid,
za to, že byla milována, musela život opustit.
Mladý a krásný jeden mladík byl, byl i následník,
tak musel pro království své plány opustit.
Bohatou a urozenou pannu mu vybral jeho otec a král,
chtěl se povinnosti vzepřít, žel i matky se on bál.
Chtěl jít se svou milou ruku v ruce přes celý svět,
a každý mu mohl její krásu závidět.
Nebyla rodu urozeného, mocného a královského
byla jen dcera ponocného, slušného a poctivého.
Žel, černá mračna se kolem nich zatáhla,
a dívku nebohou mu zlobou spoutala.
Zajali ji a spoutali v temné žaláře,
kam nikdo nechodí, jen kati bez tváře.
Pevnou zeď postavili kolem ní,
báli se snad lásky? Osud jim odpoví.
Zazdili do hradeb dívku ubohou,
usmrtit lásku v srdci nemohou.
Než rok s rokem sešel, v stejný čas,
zvon královstvím zní,
mladý princ náhle zemřel,
je na své cestě poslední.
Říká se, že od těch dob ve stejný noční čas,
zjevuje se na nádvoří dívka spanilá
jak bledý noční stín,
a lidským hlasem hovoří.
O zradě, o osudu a o hoři,
jehož tvrdost sílu změnit nemá,
přesto své trýznitele marně hledá.
Zlé síly chce v dobré obrátit,
a klid sobě navždy navrátit.
DeletedUser61
Guest
Proč?
Proč chce vítr vát?
Proč se na to ptát?
Je těžké jen tak stát
a se životem se prát.
Proč chce vítr vát?
Proč je hezké se smát?
Je lehké občas lhát
a na pravidla přestat dbát.
Tak si s větrem vlaji
v našem prapodivném kraji.
A ptám se, stále ptám.
Co já vlastně na tom mám?
Já vznáším se v tom obětí
a míjím tohle století.
Tak proč se vlastně ptám,
Když už nic nevnímám?
Jen ten lehký dotek větru znám.
On je vše, co mám.
Proč chce vítr vát?
Proč se na to ptát?
Je těžké jen tak stát
a se životem se prát.
Proč chce vítr vát?
Proč je hezké se smát?
Je lehké občas lhát
a na pravidla přestat dbát.
Tak si s větrem vlaji
v našem prapodivném kraji.
A ptám se, stále ptám.
Co já vlastně na tom mám?
Já vznáším se v tom obětí
a míjím tohle století.
Tak proč se vlastně ptám,
Když už nic nevnímám?
Jen ten lehký dotek větru znám.
On je vše, co mám.
DeletedUser133
Guest
Podzimní chvíle - Jaroslav Seifert
Zatímco vítr pláče v listí,
já sedím s dcerkou. V čítance
učí se první slova čísti,
jezdíme prstem po stránce.
Jen čti: Srdíčko má tu Ema,
Ema má srdce u mámy.
Má srdce? Možná, že je nemá,
ach, dej mi pokoj s Emami!
Pak píšem pěkně mezi řádky
písmena s tečkou, bez tečky.
Nakonec dojde na pohádky:
Jde pastýř, vede ovečky
a princezna se z okna dívá.
Čeká někoho, nečeká?
A někdo na ni smutně kývá
jen z daleka, jen z daleka.
Zatímco vítr pláče v listí,
já sedím s dcerkou. V čítance
učí se první slova čísti,
jezdíme prstem po stránce.
Jen čti: Srdíčko má tu Ema,
Ema má srdce u mámy.
Má srdce? Možná, že je nemá,
ach, dej mi pokoj s Emami!
Pak píšem pěkně mezi řádky
písmena s tečkou, bez tečky.
Nakonec dojde na pohádky:
Jde pastýř, vede ovečky
a princezna se z okna dívá.
Čeká někoho, nečeká?
A někdo na ni smutně kývá
jen z daleka, jen z daleka.
DeletedUser61
Guest
Vzácnost
Když hvězdy na nebi plají,
dech se mi z té krásy tají.
Nad tou kouzelnou dálavou
zářící mi nad hlavou.
Ach, ta hvězdná záře
rozjasní i mé tváře
úsměvem tajemným
nad vesmírem záhadným.
I srdce se raduje,
jak má duše putuje
mezi hvězdami,
které plují nad námi.
Když pak hvězda padá k zemi
jsem ve vzpomínkách s těmi,
kteří ten vesmírný třpit
nemohou již polapit.
A tak jak se děti rodí
i u hvězd to tak chodí.
Bude hvězd stále dost
všem lidem pro radost.
Protože, co je vesmír vesmírem
i hvězdy mají přání
nad které žádné není.
Oplývati vzácným darem.
Životem.
Když hvězdy na nebi plají,
dech se mi z té krásy tají.
Nad tou kouzelnou dálavou
zářící mi nad hlavou.
Ach, ta hvězdná záře
rozjasní i mé tváře
úsměvem tajemným
nad vesmírem záhadným.
I srdce se raduje,
jak má duše putuje
mezi hvězdami,
které plují nad námi.
Když pak hvězda padá k zemi
jsem ve vzpomínkách s těmi,
kteří ten vesmírný třpit
nemohou již polapit.
A tak jak se děti rodí
i u hvězd to tak chodí.
Bude hvězd stále dost
všem lidem pro radost.
Protože, co je vesmír vesmírem
i hvězdy mají přání
nad které žádné není.
Oplývati vzácným darem.
Životem.
Silwen
Guest
Když to tu tak pročítám, vzpomněla jsem si, jak jsme ještě na střední psávali během hodin takové pitomosti. Jednu jsem našla ...
V dávných dobách v malé zemi žila
jedna princezna.
Byla hodná, chytrá, milá
a samozřejmě líbezná.
Když na vdavky pomýšlela,
tu přiletěl velký drak.
A že vzít si ho nechtěla,
sežral ji a pak šel spát.
Není nad dobrý konec
V dávných dobách v malé zemi žila
jedna princezna.
Byla hodná, chytrá, milá
a samozřejmě líbezná.
Když na vdavky pomýšlela,
tu přiletěl velký drak.
A že vzít si ho nechtěla,
sežral ji a pak šel spát.
Není nad dobrý konec
Sindri
Guest
Jelikož nikdo už moc básničkami nepřispívá, tak pokud ještě něco najdeš a podělíš se o to s námi, budeme určitě rádi.
DeletedUser61
Guest
Sněhová vločka
Pomalu plachtí k zemi
nejkrásnější mezi všemi.
Tak něžná a křehká.
Její dotek lehce lechtá.
Možná i trochu studí.
Hlavně v dětských přáních
často radost budí
skvělá jízda na saních.
I my dospělí
jsme nezapomněli.
Jaká to byla zábava
tahle zimní záplava.
Tak si chytám do dlaní
tenhle zimní skvost,
co po nebi se prohání
někomu pro zlost a jiným pro radost.
Pomalu plachtí k zemi
nejkrásnější mezi všemi.
Tak něžná a křehká.
Její dotek lehce lechtá.
Možná i trochu studí.
Hlavně v dětských přáních
často radost budí
skvělá jízda na saních.
I my dospělí
jsme nezapomněli.
Jaká to byla zábava
tahle zimní záplava.
Tak si chytám do dlaní
tenhle zimní skvost,
co po nebi se prohání
někomu pro zlost a jiným pro radost.
DeletedUser76
Guest
Soneo, moc pěkné básničky ,jen tak dál
DeletedUser61
Guest
Díky.Petula1
Guest
zdravím koukám hezké příspěvky tu máte
Petula1
Guest
tož to i já teda zkusím něco vám napsat.
voda země oheň vzduch
buďme jako jeden druh
jeden druh co lásku vnímá a kořist si odepírá
jeden druh co zdílí vše stejně i ty emoce
jednou přijde lásky čas
klamy a lži nechcem v nás
dost už bylo všeho zlého
dost už bylo nelidského
brzy přijde správný čas
sladit vše i sladit nás
jeden všemi zdát se bude
všichni zase jedním jsou
rázem všichni procitnou
procitnou a změní se příroda je unese.
voda země oheň vzduch
buďme jako jeden druh
jeden druh co lásku vnímá a kořist si odepírá
jeden druh co zdílí vše stejně i ty emoce
jednou přijde lásky čas
klamy a lži nechcem v nás
dost už bylo všeho zlého
dost už bylo nelidského
brzy přijde správný čas
sladit vše i sladit nás
jeden všemi zdát se bude
všichni zase jedním jsou
rázem všichni procitnou
procitnou a změní se příroda je unese.
Beu1
Guest
Stojíš sám v mrtvé ulici,
otřesy půdy a lidi plačící.
Ptáš se sám, na rohu stojíš,
proč se taky té války bojíš?
Kráčíš sám, skrz pole minové,
jeho Ti sebrala, už nejste bráchové.
Křičíš sám, co jste to za lidi,
jenom válku, pro nic jiného nežijí.
Stojíš sám, ptáš se sám,
kdy už konečně válka zavře svůj krám.
Kráčíš sám a sám i křičíš,
proč mě tolik, válko ničíš?
Nechápeš sám, proč lidé se chtějí bít,
v očích závist, a pak jen v zemi budou hnít.
Padáš sám, avšak né poslední,
hrůza se odkryje, až když se rozední.
Naříkáš sám, proč už to nekončí,
proč ještě smrt si s válkou zatančí?
Umíráš sám, Tvé tělo se bolestí kroutí,
na nebi už krákají mrchožrouti.
Nechápeš sám, padáš sám,
když už konečně válka zavřela krám.
Naříkáš sám a sám i umíráš,
tak jako i ostatní umírají sami...
otřesy půdy a lidi plačící.
Ptáš se sám, na rohu stojíš,
proč se taky té války bojíš?
Kráčíš sám, skrz pole minové,
jeho Ti sebrala, už nejste bráchové.
Křičíš sám, co jste to za lidi,
jenom válku, pro nic jiného nežijí.
Stojíš sám, ptáš se sám,
kdy už konečně válka zavře svůj krám.
Kráčíš sám a sám i křičíš,
proč mě tolik, válko ničíš?
Nechápeš sám, proč lidé se chtějí bít,
v očích závist, a pak jen v zemi budou hnít.
Padáš sám, avšak né poslední,
hrůza se odkryje, až když se rozední.
Naříkáš sám, proč už to nekončí,
proč ještě smrt si s válkou zatančí?
Umíráš sám, Tvé tělo se bolestí kroutí,
na nebi už krákají mrchožrouti.
Nechápeš sám, padáš sám,
když už konečně válka zavřela krám.
Naříkáš sám a sám i umíráš,
tak jako i ostatní umírají sami...
DeletedUser76
Guest
Pan Kobra
Na bleším náměstí stojí maringotka
v maringotce bydlí paní Krotká
paní Krotká je krotitelka obřích hadů
od mládí má těžkou oční vadu
Na proti náměstí bydlí pan Kobra
pan Kobra na první pohled
zdá se býti duše vskutku dobrá
avšak podivínský typ to muže
rád se obléká do hadí kůže
Je pravé poledne slunéčko svítí
pan Kobra se rozhodl na procházku jíti
před obchodní výlohou se kroutí a plazí
třpytivé odlesky ve slunci hází
očička samým štěstím mu jiskří
do doby než ho paní Krotká zbystří
netuší co vše na sebe přivolat může
když je převlečen do hadí kůže
Paní Krotká jak již je zmíněno vidí hůře
netuší ,že v hadím obleku je postava muže
v údivu vykřikne , kde se tu vzala ta obří kobra
ta situace pro občany není vážně dobrá
na prádelní šňůře uváže kličku
na krk pana Kobry hodí smyčku
Pan Kobra se kroutí ,smyčka ho dusí
nic naplat za krotitelkou hadů jíti musí
Strčen je do klece plné hadů
paní Krotká si nad tím vším nevěřícně drbe bradu
z kůže se vysvléká ven se sápe
po krotitelce rukama marně tápe
než stačí dát kloudnou větu dohromady
umírá v kleci uštknut hady
Vyprávěč :
To vskutku je pravda,žádné kecy
jo ,Na bleším náměstí se stále dějí podivuhodné věci
Na bleším náměstí stojí maringotka
v maringotce bydlí paní Krotká
paní Krotká je krotitelka obřích hadů
od mládí má těžkou oční vadu
Na proti náměstí bydlí pan Kobra
pan Kobra na první pohled
zdá se býti duše vskutku dobrá
avšak podivínský typ to muže
rád se obléká do hadí kůže
Je pravé poledne slunéčko svítí
pan Kobra se rozhodl na procházku jíti
před obchodní výlohou se kroutí a plazí
třpytivé odlesky ve slunci hází
očička samým štěstím mu jiskří
do doby než ho paní Krotká zbystří
netuší co vše na sebe přivolat může
když je převlečen do hadí kůže
Paní Krotká jak již je zmíněno vidí hůře
netuší ,že v hadím obleku je postava muže
v údivu vykřikne , kde se tu vzala ta obří kobra
ta situace pro občany není vážně dobrá
na prádelní šňůře uváže kličku
na krk pana Kobry hodí smyčku
Pan Kobra se kroutí ,smyčka ho dusí
nic naplat za krotitelkou hadů jíti musí
Strčen je do klece plné hadů
paní Krotká si nad tím vším nevěřícně drbe bradu
z kůže se vysvléká ven se sápe
po krotitelce rukama marně tápe
než stačí dát kloudnou větu dohromady
umírá v kleci uštknut hady
Vyprávěč :
To vskutku je pravda,žádné kecy
jo ,Na bleším náměstí se stále dějí podivuhodné věci