Na to jak jsem nervózní, tak to ujde. Oblékla jsem si tmavě modré dlouhé šaty, těsně kopírující mou postavu, se širokou sukní. Měla jsem pocit, že jsem si šněrovačku na prsou asi moc utáhla, ale nechala jsem to tak. Aspoň mou mysl zaměstnávalo i něco jiného než obavy z budoucnosti. Když to shrnu, vypadám jako všechny dívky, které ještě neznaly svůj osud. Jediné čím se od sebe lišíme je barva šatů a samozřejmě vlasů a pleti, ale i tak je to dost jednotvárný.
Rozhlédla jsem se po svém pokoji. Vyzařoval z něj klid jako vždycky. Velkým kulatým oknem svítily první ranní paprsky, které dodávaly půlkruhové místnosti tajemný nádech. U rovné zdi stála moje milovaná postýlka s levandulovým polštářem, který mi vždy připraví klidný spánek a nadýchaná peřina plněná pampeliškovým chmýřím. Kousek vedle stála malá knihovnička s učebnicemi ze střední školy, do které chodí všichni bez rozdílu, abychom získaly všeobecné znalosti. Nyní mě čeká další tříleté studium, podle toho, jak se obrazně řečeno vybarvím po průchodu Bránou pravdy. Vedle poliček s učebnicemi stojí moje věrná kamarádka z dětství. Usmívá se na mě jako vždycky, když jsem byla malá a bála se tmy. Pokaždé začala broukat uklidňující melodii. Bohužel Slunečnice neumí mluvit. Jo, je to metr vysoká slunečnice v květináči. Má ji asi každé dítě. Musím říct, že na mě pořád zabírá. Její úsměv je fakt nakažlivý. Můj pohled se znovu stočil k dřevěnému stolku se zrcadlem. Zadívala jsem se do svých očí a nahlas si zopakovala, od rána asi po stý: „To zvládneš, už nejsi malá holka!“ Poté jsem se otočila ke dveřím, které působí dojmem velkého bukového listu, ale jsou stoprocentně ze dřeva. Vyšla jsem na schodiště.
Seběhla jsem rovnou do jídelny o dvě patra níž. Hned pod mým pokojem je ložnice našich, ale tam už teď nikdo není. V jídelně to vonělo citrónovým čajem. Na oválný stůl dopadala spousta slunečního světla ze tří kulatých oken. Prohýbal se pod hromadou dobrot. Většina těch laskomin je na odpoledne. Den Pravdy, jak se tomuto dni všeobecně říká, je velký svátek pro celou naši zem. Je to vždy velmi napínavé jak se “vybarví“ další generace. Každý z nás bude mít důležitou úlohu pro chod naší země. Někdo méně, někdo více, ale vše musí tvořit harmonii. Zaplašila jsem vtíravé myšlenky na svůj osud a rozhlédla se po mamce. Stála v kuchyni, která plynule navazuje na jídelnu. Zrovna mi mazala na housku šípkový džem. Mňam!
„ Ahoj mamko!“ zavolala jsem a běžela jí dát pusu zato, že se mi dělá se snídaní.
„Ahoj Elenko! Jak se cítíš dítě moje?“ obdařila mě zářivým úsměvem, ale okamžitě zhodnotila můj stav mysli. Ani nepočkala na mou odpověď a přiložila mi ruce na spánky. Použila na mě uklidňovací kouzlo Lidí z lesů. Rázem mi bylo tak lehce, že se mi chtělo tančit. Otevřela jsem oči a zadívala se do těch máminých.
„Dík, mami. Jsi tak hodná,“ zlatá mamka.
„Ale teď se pojď hned nasnídat, ať máš dost sil. Dnešní den je pro tebe náročný, ale je to jen začátek něčeho nového. Uvidíš, až nastoupíš na Univerzitu pradávné moudrosti, že se ti tam bude líbit. Poznáš tolik nových lidí a jistě si najdeš hodně přátel. Možná i toho pravého pro život jako já s tatínkem. To mi připomnělo, že taťka šel připravit náš kořenový přepravník. Cesta k bráně bude pohodlná a rychlá. Tak si klidně sedni a najez se.“ Vrazila mi do ruky talířek se dvěma houskami se slušnou vrstvou šípkového džemu.
S úlevou jsem si sedla k jídelnímu stolu. Do šálku z maminčina nejlepšího servisu jsem si nalila citrónový čaj. Hrníček i talířek byl pokryt namalovanými lístky nejrůznějších stromů. Maminka ho dostala jako svatební dar. Pomalu jsem do sebe soukala jedno sousto za druhým a zapíjela ho příjemně teplým čajem. Jen jsem dojedla, objevil se ve dveřích do jídelny taťka.
„Ahoj oslavenče! Jsi připravená?“ pomalu přecházel místnost a díval se na mě svým jasně hrdým pohledem s odzbrojujícím úsměvem na tváři. Objal mě a prohlásil: „Chci, aby ti bylo jasný, že budu na tebe pyšný, ať tě osud zavane, kam chce. Určitě víš, že tě Brána určí k jinému Lidu, než ke kterému patříme mi s mamkou, ale k nám dvěma budeš patřit pořád.“ Ani vám nebudu líčit, jak mě dojal. Ještě abych začala brečet! No, to je celej taťka.
„Prosím tě, hlavně ji nerozbreč.“ Pokárala mamka tátu, ale jen na oko, jako vždycky. Bude se mi po nich stýskat. Naši sou fakt fajn. Jsou přesně jako les. Brána jim určila cestu Lesních lidí. Jsou všichni moudří, milý a hlavně pořád tak nějak nad věcí. Jejich úkolem je starat se o stromy, pěstovat nové, kácet staré a pečovat o veškerou lesní faunu i floru. Jedni zpracovávají dřevo, jako můj taťka, jiní sbírají lesní plody, jako mamka a další udržují harmonii mezi lesními tvory. Ani byste nevěřily, jak často víly něčím rozčílí kentaury nebo se poperou lesní skřítci s těmi domácími, kteří jsou v početní nevýhodě. Naštěstí se dá každý spor vyřešit v klidu. Pokud by přesahoval pravomoci Lesních lidí, musí zasáhnout lidé Nebes. Ti v podstatě všechno řídí a mají kouzelnou moc. Ostatní Lidé mají také pár kouzel, ale nejsou nijak významná. Dále se můžu dostat k Lidem z kraje, kteří obdělávají půdu, pěstují i kouzelné rostliny, i když to pravé kouzlo jim vdechnou až Lidé z nebes. Lidé Vod pečují o vodní flóru a faunu stejně jako Lidé z lesů. Poslední možností jsou lidé Země, kteří vynáší na povrch nerostné bohatství a udržují moudrost řemesel.
Rychle jsem opláchla talířek s hrníčkem, osušila si ruce a zhluboka se nadechla. Pak jsem se obrátila k našim.
„Jsem připravená. Už bude půl deváté. Hlavně abych nepřišla pozdě.“ Ta představa mě malém porazila do kolen. Tu ostudu bych nepřežila.
„Tak to je nejvyšší čas holky moje. Vyrážíme!“ zavelel táta a dal nám přednost ve dveřích na schodiště. Seběhly jsme po schodech do podzemí, kde začíná kořenový tunel, kterým se dostaneme na rozlehlou louku, uprostřed níž se tyčí obrovská duhová Brána pravdy. Nasedla jsem do přepravníku ve tvaru klády. Táta obsadil přední místo a mamka si sedla za mě a pošeptala mi do ucha.
„Jsem tak nervózní, jako bych měla dneska projít Bránou místo tebe.“
Usmála jsem se na ni a řekla. „To zvládnu.“ Nejsem si jistá, jestli jsem zrovna mamce nezalhala, ale stačí, když budu nervózní jen já.
