DeletedUser1688
Guest
Výprava byla tvořena třemi mágy, jedním elfím zkušeným válečníkem a jelikož po nájezdech lupičů přišli o všechny koně, i nosičem. Mágové byly tři, ne pro bezpečí skupiny, nebo že by se báli (na to byl válečník dost velká jistota ochrany, bodejť by ne když má na kontě 245 skřetů, 80 trolů, 23 zlobrů, 8 draků, 2 démony a spoustu další ještě nepojmenované havěti) ale jelikož by všichni svou tvrdohlavostí rozbili trpasličí měď, tak se nemohli dohodnout který z nich půjde s výpravou, protože na šifru přišli všichni společně.
Před výpravou zaklepali na komnaty hlavního mága. Naštěstí pro ně, měl mág po ránu nezvykle dobrou náladu, proto se jim ho podařilo uprosit aby mohli jít všichni, s argumentem že jde hlavně o bezpečné nalezení a zneškodnění Sindriho. Při odchodu zaslechli zpoza dveří mágova přepychového příbytku chichot mladého ženského hlasu. To mi řekni, co ten dědek používá za kouzla že si takhle dopřává ve stodevadesátidevíti, dodal s impotentní intonací jeden z mágů.
Vydali se na cestu.
Byla klidná a ničím nerušená, mágové neustále probírali možnosti šifry a další verze cesty, válečník si s mečem na rameni popískával tu starou známou "a tři mágové jdou s šifrou nad hlavou" (pro své pobavení si trochu upravil text) a spokojeně dohlížel na hladký průběh, nerad se s někým bavil, takže byl rád že všichni se starají o své.
Jediný kdo si moc nepískal byl nosič, sedmnáctiletý zrzavý floutek, co měl nutkání si pořád něco dokazovat a jeho drzost neměla hranic. Moc dobře věděl, že to má za to, že šmíroval Hlavního mága při jeho hrátkách a pak velmi konkrétním a výstižným popisováním bavil přiopilé venkovany v místní krčmě. Odměnou mu byly malé pinty od pobavených, které se teď ale měnily v kapky potu prchající z vyčerpaného těla. Není divu, byl jasný letní den spalující vše co se neskryje ve stínu.
Když se dostali na rozcestí, mágové se nemohli rozhodnout kudy dál, tak válečník zavelel že se utáboří. Rozdělávání tábořiště šlo rychle a zkušeně, přistýlky díky zručnosti nosiče jako by se samy stlaly a oheň se nenechal dlouho přemlouvat než vzplál pod rukama válečníka.
Mágové se stihli mezitím leda tak vyvenčit, alespoň že nezapomněli pochválit čistotu a pohodlí noclehu, zamumlal si Joel. Najedli se ovocem a šli spát s vidinou moudřejšího rána. Válečník držel stráž, nedělalo mu nejmenší problém vydržet celou noc, dokázal nespat i týden a být přitom plně soustředěn.
Já jsem Joel, přisedl k němu s nataženou pravicí nosič. Válečník na něj jen zamračeně pohleděl a zabručel. "Přinesl jsem ti něco na zub", zkoušel to neúnavně.
Válečník se nenechal moc dlouho přemlouvat a přijal Joelovu pohostinnost. Snaha přimět ho k rozhovoru zmohla Joela natolik, že podlehl spánku.
Ráno vstali brzy, slunce ještě spalo. Po finální debatě nejstarší z mágů zavelel směrem doprava "vlaje odtud svěží vánek a já se držím pravidla - když nevíš kudy, jdi za nosem." Rošťácky při tom zavzpomínal na své mládí.
Při balení se svítáním přišla bouřka, asi aby cesta nebyla tak jednoduchá. Rychle se spakovali a vyrazili, s ohněm si poradilo počasí. Svěží vánek, zamumlal si Joel celý promáčený už ne potem, ale bujarým deštěm. Cesta byla strmá a blátivá.
Asi po hodině brodění nevšedností se objevil spadlý povoz a pod ním jakýsi poutník. "POMÓC POMÓC!" ozývalo se zpod něj.
Když přišli blíž, zjistili, že poutník má pod povozem zaklíněnou nohu. Válečník pokynul nosiči ať mu jde pomoci, ten si jen odfrknul, ztahaně odhodil věci z ramenou a poslechl. Mágové jen pokukovali a dělali že jsou starší než vypadají, v jejich případě to byl úctyhodný výkon. S Joelovou pomocí snadno povoz nadzvedli a poutník vyklouzl ven. Ne že by ho Válečník nezvedl sám, ale raději chtěl jistit druhou stranu, aby postiženému ještě více neublížil.
Noha nevypadala vůbec dobře a nemohl na ni došlápnout. "Šlechetní cestovatelé, pomozte mi dopravit se domů, bohatě se vám odměním."
Mágové začali okamžitě protestovat, že nemají čas na takové zbytečnosti, ale Válečník moc dobře věděl, že pokud mu nepomhou tak sám nikam nedojde, koně se mu splašili a tudy jen tak někdo nechodí. Zemřel by.
Natož se optal poutník, co tady vůbec pohledáváte? Hledáme člověka jménem Sindri odpověděl jeden z mágů. "Znám toho člověka, když mě odvedete domů, tak vám řeknu kde ho najdete."
Mágové zvážili možnosti a usoudili, že vsadí na jistotu a doprovodí poutníka. Kde je tvůj domov, zeptal se válečník.
Támhle, jak se tyčí Hora Ostudu, za ní se nachází provincie Temný Hvozd. Tak tam ne, naštěstí, pousmál se poutník, bydlím pár hodin cesty na severozápad.
Asi nákej další vtipálek, zamumlal si tentokrát Válečník pro sebe. Já vemu poutníka na záda a ty vem jeho věci, zavelel na Joela.
"Děláš si ze mě šourky??" V tu chvílí ho probodl válečníkův pohled, tak že ho zamrazilo, ignoroval to a dále se snažil vyhnout o ucházení se první pozici v kategorii nosič roku (spíš století, má toho fakt hodně) "Mám toho až po krk a tak-tak unesu to naše."
Nakonec se mu protestace zdařila a část nákladu rozdělil mezi mágy. Ti se na to moc vstřícně nedívali. "Hůl chlapče ještě prosím, moji hůl!" žadoněl invalida. Joel mu jí nevrle podal. Jak poutník řekl, tak také bylo. Do jeho příbytku to bylo necelých 8 hodin.
Když ho doprovodili dovnitř nevěřili vlastním očím, vše bylo ze zlata a drahokamů.
Jediné co tam nesedělo k dokonalosti bylo jedenáct otvorů bijících do očí jako dnešní materialismus.
První kdo dokázal zavřít ústa, polknout a promluvit byl Joel. "Něco ti tu chybí strejdo, nebo si libuješ v bizarně nevkusném umění?"
"Ne to opravdu ne mládenče", odpověděl poutník. "Jsem člověk kterého hledáte, jsem Sindri, čemu vděčím za vaši návštěvu?"
Válečník nijak nedal najevo jakýkoliv pohyb, ale jeho postoj najednou vypadá bojovněji a pravá ruka se záhadně přiblížila k rukojeti meče. Ne že by chtěl útočit, neměl pocit ohrožení, jen síla zvyku. Nejstarší z mágů mu vysvětlil situaci ohledně nalezených vajec, nenasytnosti obyvatel, nalezené šifry s jeho jménem, cestou a následné napadání loupežníky.
"Kdo vám řekl, že se máte podívat na ten trám v té mizející budově?" zeptal se Sindri.
"Náš hlavní mág" odpověděl jeden z mágů.
"A jeho jméno?"
"Mistr Hechrumšmel."
"Ó no výborně, to je můj bratranec a jestli je někdo tou nejčernější ovcí rodiny, tak se má stále od tohohle člověka co učit. Je to hamižný, diktátorský zloděj co nikdy nemá dost, vaše provincie je jedna z mála, kam se informace o jeho podlých činech ještě nedostaly a zdá se, že se mu u vás zalíbilo. Už 80 let sem ho neviděl, jen sem slyšel nějaké zmínky o něm z poslední doby od lidí, od kterých se dověděl nějaké zmínky o mě a mém bohatství které hlídám. Můj domov je třpytivá žíla přírody a je nanejvýš nutné, aby zůstala kompletní kvůli rovnováze v celém Elvenaru. Vím, jak je můj bratranec nenasytný a jakmile se dozvěděl co strážím tak na mě seslal mocné kouzlo spánku a vzal to nejvzácnější. Ty díry ve zdi nejsou žádný nechutný módní výstřelek, byla v nich vejce třpytu, dech mé žíly. Jsou na nich závislé přírodní zdroje Trpasličích Divů a bojím se, že jejich rozklad už začal.
A on mi je vzal! Nastražil na mě past, přivedl vás na falešnou stopu která měla dokazovat, že za to celé mohu já, ale podcenil schopnosti svých učedníků, kteří našli tu správnou cestu", pokynul uznale mágům, kteří se přes všechnu šeď začali červenat, "a díky nevyzpytatelným okolnostem osudu toto setkání neskončilo bojem. Rozmístil vejce po celém městě, aby vina nebyla na něm. Bohužel je natolik lhostejný že si neuvědomuje závažnost situace, ani její následky."
"Asi si chtěl udělat radost ke dvoustovce, používá moc vajec na... jak to říct... funkci těch vlastních." uvedl na pravou míru Joel.
"Vyrazil jsem zjistit nějaké informace, ale podcenil jsem bouři a přecenil své koně, splašili se a já se s povozem převrhl, bez kouzelné hole v ruce jsem bezmocný... a ta se válela opodál. Pak jste na mě naštěstí narazili vy." dodal Sindri.
Znechucení mágové se chtěli mstít, byli podvedeni, hrál si s nimi, dělal z nich hlupáky a oni si to celých padesát let nechali líbit.
Ovšem to, co se dělo ve Válečníkovi se jen tak popsat nedá, ta zuřivost, ta nenávist, krev se mu vařila až to vypadalo že mu pod kůží běhají mravenci. _Pomsta!! Pomsta bude sladká!_ prohlásil. Během pár hodin se Sindri ošetřil kouzlem a mohli vyrazit.
Sbalili se, nasedali na koně a všichni se zuřivým výrazem vyrazili vstříc odplatě a ukradeným vejcím, jediný Joel měl letmý úsměv na tváři, že už se nemusí zpět tahat s věcmi a práci za něj odvedou koně.
Hnali se jak posedlí, takže cesta netrvala dlouho.
Nájezd na příbytek mistra Hechrumšmela byl nemilosrdný. Válečník vykopl dveře se slovy "ze Sira Šourka si nikdo loutku dělat nebude!!!!" a začal masakr, který už není vhodno sem psát s ohledem na pravidla fóra. Bohužel to odnesly i dvě společnice které měl Mistr Herchrumšmel zrovna na loži, což mi je líto, ale u pomsty se oběti prý nepočítají.
Pod dohledem, ať už po dobrém či zlém bylo nalezeno a navráceno všech 11 vajec, která byla vrácena na své místo a Sindri slíbil pro místní za odměnu magickou ochranu města před loupežníky a obohacoval místní svými štědrými návštěvami.
Za pár let našel nástupce strážení žíly s vejci, kterým nebyl nikdo jiný než sám Sir Šourek, který tím po svém celoživotním utrpení se svým jménem konečně došel zadostiučinění, a Sindri se stal jejich novým hlavním mágem...
od té doby je vše v pořádku až do teď.
Před výpravou zaklepali na komnaty hlavního mága. Naštěstí pro ně, měl mág po ránu nezvykle dobrou náladu, proto se jim ho podařilo uprosit aby mohli jít všichni, s argumentem že jde hlavně o bezpečné nalezení a zneškodnění Sindriho. Při odchodu zaslechli zpoza dveří mágova přepychového příbytku chichot mladého ženského hlasu. To mi řekni, co ten dědek používá za kouzla že si takhle dopřává ve stodevadesátidevíti, dodal s impotentní intonací jeden z mágů.
Vydali se na cestu.
Byla klidná a ničím nerušená, mágové neustále probírali možnosti šifry a další verze cesty, válečník si s mečem na rameni popískával tu starou známou "a tři mágové jdou s šifrou nad hlavou" (pro své pobavení si trochu upravil text) a spokojeně dohlížel na hladký průběh, nerad se s někým bavil, takže byl rád že všichni se starají o své.
Jediný kdo si moc nepískal byl nosič, sedmnáctiletý zrzavý floutek, co měl nutkání si pořád něco dokazovat a jeho drzost neměla hranic. Moc dobře věděl, že to má za to, že šmíroval Hlavního mága při jeho hrátkách a pak velmi konkrétním a výstižným popisováním bavil přiopilé venkovany v místní krčmě. Odměnou mu byly malé pinty od pobavených, které se teď ale měnily v kapky potu prchající z vyčerpaného těla. Není divu, byl jasný letní den spalující vše co se neskryje ve stínu.
Když se dostali na rozcestí, mágové se nemohli rozhodnout kudy dál, tak válečník zavelel že se utáboří. Rozdělávání tábořiště šlo rychle a zkušeně, přistýlky díky zručnosti nosiče jako by se samy stlaly a oheň se nenechal dlouho přemlouvat než vzplál pod rukama válečníka.
Mágové se stihli mezitím leda tak vyvenčit, alespoň že nezapomněli pochválit čistotu a pohodlí noclehu, zamumlal si Joel. Najedli se ovocem a šli spát s vidinou moudřejšího rána. Válečník držel stráž, nedělalo mu nejmenší problém vydržet celou noc, dokázal nespat i týden a být přitom plně soustředěn.
Já jsem Joel, přisedl k němu s nataženou pravicí nosič. Válečník na něj jen zamračeně pohleděl a zabručel. "Přinesl jsem ti něco na zub", zkoušel to neúnavně.
Válečník se nenechal moc dlouho přemlouvat a přijal Joelovu pohostinnost. Snaha přimět ho k rozhovoru zmohla Joela natolik, že podlehl spánku.
Ráno vstali brzy, slunce ještě spalo. Po finální debatě nejstarší z mágů zavelel směrem doprava "vlaje odtud svěží vánek a já se držím pravidla - když nevíš kudy, jdi za nosem." Rošťácky při tom zavzpomínal na své mládí.
Při balení se svítáním přišla bouřka, asi aby cesta nebyla tak jednoduchá. Rychle se spakovali a vyrazili, s ohněm si poradilo počasí. Svěží vánek, zamumlal si Joel celý promáčený už ne potem, ale bujarým deštěm. Cesta byla strmá a blátivá.
Asi po hodině brodění nevšedností se objevil spadlý povoz a pod ním jakýsi poutník. "POMÓC POMÓC!" ozývalo se zpod něj.
Když přišli blíž, zjistili, že poutník má pod povozem zaklíněnou nohu. Válečník pokynul nosiči ať mu jde pomoci, ten si jen odfrknul, ztahaně odhodil věci z ramenou a poslechl. Mágové jen pokukovali a dělali že jsou starší než vypadají, v jejich případě to byl úctyhodný výkon. S Joelovou pomocí snadno povoz nadzvedli a poutník vyklouzl ven. Ne že by ho Válečník nezvedl sám, ale raději chtěl jistit druhou stranu, aby postiženému ještě více neublížil.
Noha nevypadala vůbec dobře a nemohl na ni došlápnout. "Šlechetní cestovatelé, pomozte mi dopravit se domů, bohatě se vám odměním."
Mágové začali okamžitě protestovat, že nemají čas na takové zbytečnosti, ale Válečník moc dobře věděl, že pokud mu nepomhou tak sám nikam nedojde, koně se mu splašili a tudy jen tak někdo nechodí. Zemřel by.
Natož se optal poutník, co tady vůbec pohledáváte? Hledáme člověka jménem Sindri odpověděl jeden z mágů. "Znám toho člověka, když mě odvedete domů, tak vám řeknu kde ho najdete."
Mágové zvážili možnosti a usoudili, že vsadí na jistotu a doprovodí poutníka. Kde je tvůj domov, zeptal se válečník.
Támhle, jak se tyčí Hora Ostudu, za ní se nachází provincie Temný Hvozd. Tak tam ne, naštěstí, pousmál se poutník, bydlím pár hodin cesty na severozápad.
Asi nákej další vtipálek, zamumlal si tentokrát Válečník pro sebe. Já vemu poutníka na záda a ty vem jeho věci, zavelel na Joela.
"Děláš si ze mě šourky??" V tu chvílí ho probodl válečníkův pohled, tak že ho zamrazilo, ignoroval to a dále se snažil vyhnout o ucházení se první pozici v kategorii nosič roku (spíš století, má toho fakt hodně) "Mám toho až po krk a tak-tak unesu to naše."
Nakonec se mu protestace zdařila a část nákladu rozdělil mezi mágy. Ti se na to moc vstřícně nedívali. "Hůl chlapče ještě prosím, moji hůl!" žadoněl invalida. Joel mu jí nevrle podal. Jak poutník řekl, tak také bylo. Do jeho příbytku to bylo necelých 8 hodin.
Když ho doprovodili dovnitř nevěřili vlastním očím, vše bylo ze zlata a drahokamů.
Jediné co tam nesedělo k dokonalosti bylo jedenáct otvorů bijících do očí jako dnešní materialismus.
První kdo dokázal zavřít ústa, polknout a promluvit byl Joel. "Něco ti tu chybí strejdo, nebo si libuješ v bizarně nevkusném umění?"
"Ne to opravdu ne mládenče", odpověděl poutník. "Jsem člověk kterého hledáte, jsem Sindri, čemu vděčím za vaši návštěvu?"
Válečník nijak nedal najevo jakýkoliv pohyb, ale jeho postoj najednou vypadá bojovněji a pravá ruka se záhadně přiblížila k rukojeti meče. Ne že by chtěl útočit, neměl pocit ohrožení, jen síla zvyku. Nejstarší z mágů mu vysvětlil situaci ohledně nalezených vajec, nenasytnosti obyvatel, nalezené šifry s jeho jménem, cestou a následné napadání loupežníky.
"Kdo vám řekl, že se máte podívat na ten trám v té mizející budově?" zeptal se Sindri.
"Náš hlavní mág" odpověděl jeden z mágů.
"A jeho jméno?"
"Mistr Hechrumšmel."
"Ó no výborně, to je můj bratranec a jestli je někdo tou nejčernější ovcí rodiny, tak se má stále od tohohle člověka co učit. Je to hamižný, diktátorský zloděj co nikdy nemá dost, vaše provincie je jedna z mála, kam se informace o jeho podlých činech ještě nedostaly a zdá se, že se mu u vás zalíbilo. Už 80 let sem ho neviděl, jen sem slyšel nějaké zmínky o něm z poslední doby od lidí, od kterých se dověděl nějaké zmínky o mě a mém bohatství které hlídám. Můj domov je třpytivá žíla přírody a je nanejvýš nutné, aby zůstala kompletní kvůli rovnováze v celém Elvenaru. Vím, jak je můj bratranec nenasytný a jakmile se dozvěděl co strážím tak na mě seslal mocné kouzlo spánku a vzal to nejvzácnější. Ty díry ve zdi nejsou žádný nechutný módní výstřelek, byla v nich vejce třpytu, dech mé žíly. Jsou na nich závislé přírodní zdroje Trpasličích Divů a bojím se, že jejich rozklad už začal.
A on mi je vzal! Nastražil na mě past, přivedl vás na falešnou stopu která měla dokazovat, že za to celé mohu já, ale podcenil schopnosti svých učedníků, kteří našli tu správnou cestu", pokynul uznale mágům, kteří se přes všechnu šeď začali červenat, "a díky nevyzpytatelným okolnostem osudu toto setkání neskončilo bojem. Rozmístil vejce po celém městě, aby vina nebyla na něm. Bohužel je natolik lhostejný že si neuvědomuje závažnost situace, ani její následky."
"Asi si chtěl udělat radost ke dvoustovce, používá moc vajec na... jak to říct... funkci těch vlastních." uvedl na pravou míru Joel.
"Vyrazil jsem zjistit nějaké informace, ale podcenil jsem bouři a přecenil své koně, splašili se a já se s povozem převrhl, bez kouzelné hole v ruce jsem bezmocný... a ta se válela opodál. Pak jste na mě naštěstí narazili vy." dodal Sindri.
Znechucení mágové se chtěli mstít, byli podvedeni, hrál si s nimi, dělal z nich hlupáky a oni si to celých padesát let nechali líbit.
Ovšem to, co se dělo ve Válečníkovi se jen tak popsat nedá, ta zuřivost, ta nenávist, krev se mu vařila až to vypadalo že mu pod kůží běhají mravenci. _Pomsta!! Pomsta bude sladká!_ prohlásil. Během pár hodin se Sindri ošetřil kouzlem a mohli vyrazit.
Sbalili se, nasedali na koně a všichni se zuřivým výrazem vyrazili vstříc odplatě a ukradeným vejcím, jediný Joel měl letmý úsměv na tváři, že už se nemusí zpět tahat s věcmi a práci za něj odvedou koně.
Hnali se jak posedlí, takže cesta netrvala dlouho.
Nájezd na příbytek mistra Hechrumšmela byl nemilosrdný. Válečník vykopl dveře se slovy "ze Sira Šourka si nikdo loutku dělat nebude!!!!" a začal masakr, který už není vhodno sem psát s ohledem na pravidla fóra. Bohužel to odnesly i dvě společnice které měl Mistr Herchrumšmel zrovna na loži, což mi je líto, ale u pomsty se oběti prý nepočítají.
Pod dohledem, ať už po dobrém či zlém bylo nalezeno a navráceno všech 11 vajec, která byla vrácena na své místo a Sindri slíbil pro místní za odměnu magickou ochranu města před loupežníky a obohacoval místní svými štědrými návštěvami.
Za pár let našel nástupce strážení žíly s vejci, kterým nebyl nikdo jiný než sám Sir Šourek, který tím po svém celoživotním utrpení se svým jménem konečně došel zadostiučinění, a Sindri se stal jejich novým hlavním mágem...
od té doby je vše v pořádku až do teď.
