Milulord
Guest
V tom se zpoza rohu ozvala stará, vrásčitá čarodějnice: "Já vím, jak to bylo dál, holenku," řekla a důležitě si přitom narovnala svoji zelenou sukni.
"Když mladík došel do samého nitra temného lesa, tak udělal to, co dělal každých 100 metrů. Přišel ke stromu a zabouchal na něj násadou od sekyry, aby si ověřil kvalitu dřeva. Mladík byl totiž syn velkého dřevorubce a hledal, kde by si postavil svoji vlastní dřevorubeckou boudu. Tentokrát se ale ze stromu neozvalo zadunění tak jako u těch předešlých, ale místo toho mladík uslyšel tichou a pochmurnou melodii, kterou strom vydával a která v mladíkovi objevila doposud neobjevenou lásku ke všemu živému. Mladík upustil sekyru jednou provždy a okouzlen melodií utíkal zpátky do vesnice, aby přiměl i ostatní přijít a poslechnout si ty nádherné tóny.
Už byl skoro večer, když ke stromu dorazil zbytek vesnice s mladíkem v čele. "Tak na co čekáš? Zabouchej" volal nedočkavě starosta.
Mladík zabouchal pěstí na strom a celá vesnice vydechla údivem. Najednou už nikomu nevadilo děsivé vzezření lesa ani to, že opustili své domovy. Nikdo nechtěl nic více, než poslouchat tyto melodie stále dokola.
"A tento zvuk vydává jenom tahle vrba, nebo i ty ostatní?" zeptal se někdo z davu. Mladík zkusil zabouchat na vedlejší strom a z něho se ozvala trochu jiná, ale opět překrásná melodie. Bylo rozhodnuto."
S těmito slovy se stařena posadila a dodala: "A tak se naši předkové usídlili na tomto místě a oficiálně tak vznikl náš háj Tklivých vrb.
A teď něco ze současnosti. Věděli jste, že v sousedním městě mají modernější akademii? To by mě zajímalo, kdo to platil..."
"Když mladík došel do samého nitra temného lesa, tak udělal to, co dělal každých 100 metrů. Přišel ke stromu a zabouchal na něj násadou od sekyry, aby si ověřil kvalitu dřeva. Mladík byl totiž syn velkého dřevorubce a hledal, kde by si postavil svoji vlastní dřevorubeckou boudu. Tentokrát se ale ze stromu neozvalo zadunění tak jako u těch předešlých, ale místo toho mladík uslyšel tichou a pochmurnou melodii, kterou strom vydával a která v mladíkovi objevila doposud neobjevenou lásku ke všemu živému. Mladík upustil sekyru jednou provždy a okouzlen melodií utíkal zpátky do vesnice, aby přiměl i ostatní přijít a poslechnout si ty nádherné tóny.
Už byl skoro večer, když ke stromu dorazil zbytek vesnice s mladíkem v čele. "Tak na co čekáš? Zabouchej" volal nedočkavě starosta.
Mladík zabouchal pěstí na strom a celá vesnice vydechla údivem. Najednou už nikomu nevadilo děsivé vzezření lesa ani to, že opustili své domovy. Nikdo nechtěl nic více, než poslouchat tyto melodie stále dokola.
"A tento zvuk vydává jenom tahle vrba, nebo i ty ostatní?" zeptal se někdo z davu. Mladík zkusil zabouchat na vedlejší strom a z něho se ozvala trochu jiná, ale opět překrásná melodie. Bylo rozhodnuto."
S těmito slovy se stařena posadila a dodala: "A tak se naši předkové usídlili na tomto místě a oficiálně tak vznikl náš háj Tklivých vrb.
A teď něco ze současnosti. Věděli jste, že v sousedním městě mají modernější akademii? To by mě zajímalo, kdo to platil..."