luterina
Veterán
"Já bych mohl", zavrzal v těžkém křesle černý Bárdin, stařičký kronikář Elvenaru. "Lesní duch mi ten příběh vyprávěl". Zamyslel se a pohladil po své, od světla ohně, blyštivé pleši. "Toho mladíka lesní duch znal, bodejď by ne, vždyť ho tenkrát zachránil od jisté smrti z Proklaté bažiny, ona tehdá ta bažina byla daleko větší, sahala od Dračí skály až po Mýtinu Bledniček. On ten mladík se dost dlouho po lese motal a začal v něm i po čase bydlet, a vlastně za chvíli ho celý les i znal. Však ta ruina chatrče u Brumlavého potoka, tu postavil on sám, ta patřila jemu, než mu jí ze žárlivosti bouřlivý Hargon rozmetal." Bárdin se náhle jakoby zastavil v čase a upřeně se zahleděl ven z okna, které bylo šleháno v temné noci větvemi stromů, na kterých už zbývalo jen pár hnědých lístků, které ještě větrnému podzimu odolaly. V tom venku, tam za oknem, náhle mohutně zahřmělo a v Bárdinovi se z ničehož nic probudil úplně jiný člověk, prostě byl jak vyměněný, takový, jakého děti ještě neznaly, jejich pootevřená ústa a do široka otevřené oči při pohledu na něj o tom hovořily dost. Do teď v křesle skrčený Bárdin se v křesle narovnal a jakoby se zvětšil a jeho hlas se stal silný jak ten hrom sám když pravil: "Ten mladík se tu objevuje každý rok, hledá svou ztracenou vílu, kterou mu Hargon unesl a do dnes se neví kam jí ukryl. Říká se, že jí uvěznil kdesi v podzemí plném nástrah a pastí a že tou poslední pastí, která od vysvobození té víly jejího zachránce dělí, je Svištivá gilotina, která tomu mladíkovi, při pokusu zachránit svou milou, setla hlavu!" Bárdin polkl a prsty si jemně sevřel hrdlo, "..a že ten mladík se každý rok vrací na svém koni, aby se za ztrátu své lásky a své hlavy, pomstil bouřlivému Hargonovi!"
Naposledy upraveno: