DeletedUser5045
Guest
Dávno tomu jest, co se tento příběh odehrál, ale vězte, že je skrz na skrz pravdivý. Já jsem u toho byl...," odmlčel se, rozhlédl se kolem a pokračoval. "Kdysi, když toto město zde ještě nestálo, byly tyto lesy velice temným a neprostupným místem. Všichni se sem báli chodit a natož se zde usadit. Až se jeden mladý jinoch rozhodl, že tyto lesy prozkoumá, protože byl velmi zvědavý. Vydal se tedy na cestu a šel a šel, až se mu vesnice ztratila za zády a pokračoval až do nejnepřístupnějších částí lesa
, odkud, jak často slýchával, se ozývaly děsuplné kvílivé zvuky. Po čase se stromy rozestoupily a ukázala se mýtina plná světla, přestože větvoví kolem bylo tak husté, že tam nezabloudil jediný sluneční paprsek. Jinoch si clonil oči dlaní a snažil se najít zdroj tak silného svitu. Vtom ucítil teplo, které se mu opřelo o nohy. Pohlédl dolů a uviděl drobné zářivé stvoření, porostlé jemným chmýřím. Drobnýma tlapkama si otíralo jemný čumáček s velkýma tajemnýma očima barvy obsidiánu a velikým hustým ocáskem povívalo kolem sebe. Sehl se a podrbal drobečka mezi ušima. Ten vyskočil, vyšplhal se mu na ramena, přitiskl mu čenich na tvář a vesele zašvitořil. Náhle světlo potemnělo a zvířátko se bázlivě přikrčilo. Ozvalo se táhlé kvílení, že tuhla krev v žilách. Ze stromů se snesla spousta zářivých stvoření, postavila se k mladíkovi zády a bázlivě cenila zoubky. Ve středu mýtiny se objevila temná trhlina a rychle se zvětšovala. Z ní vystoupil netvor s ostrými zuby a velkými drápy, zaměřil se na hocha a pomalým krokem se blížil. Malí tvorečkové se přikrčili, srst naježenou, vydávali hluboké hrdelní zvuky. Netvor byl sotva pár metrů od nich, máchl tlapou a několik stvoření odlétlo. Mladík měl chuť utéct, ale nedokázal ty drobečky nechat té příšeře napospas. Trochu nesměle odstrčil zvířátka stranou a nejistě se postavil nestvůře do cesty. „Nech je být a odejdi!“ řekl co nejpevnějším hlasem. Netvor se mu zahleděl upřeně do očí… pak se rozplynul, světlo se vrátilo. Mladík zamrkal svýma obsidiánovýma očima, zašvitořil a rozběhl se se svými novými kamarády po mýtině. Ocásek se za ním půvabně vlnil.
, odkud, jak často slýchával, se ozývaly děsuplné kvílivé zvuky. Po čase se stromy rozestoupily a ukázala se mýtina plná světla, přestože větvoví kolem bylo tak husté, že tam nezabloudil jediný sluneční paprsek. Jinoch si clonil oči dlaní a snažil se najít zdroj tak silného svitu. Vtom ucítil teplo, které se mu opřelo o nohy. Pohlédl dolů a uviděl drobné zářivé stvoření, porostlé jemným chmýřím. Drobnýma tlapkama si otíralo jemný čumáček s velkýma tajemnýma očima barvy obsidiánu a velikým hustým ocáskem povívalo kolem sebe. Sehl se a podrbal drobečka mezi ušima. Ten vyskočil, vyšplhal se mu na ramena, přitiskl mu čenich na tvář a vesele zašvitořil. Náhle světlo potemnělo a zvířátko se bázlivě přikrčilo. Ozvalo se táhlé kvílení, že tuhla krev v žilách. Ze stromů se snesla spousta zářivých stvoření, postavila se k mladíkovi zády a bázlivě cenila zoubky. Ve středu mýtiny se objevila temná trhlina a rychle se zvětšovala. Z ní vystoupil netvor s ostrými zuby a velkými drápy, zaměřil se na hocha a pomalým krokem se blížil. Malí tvorečkové se přikrčili, srst naježenou, vydávali hluboké hrdelní zvuky. Netvor byl sotva pár metrů od nich, máchl tlapou a několik stvoření odlétlo. Mladík měl chuť utéct, ale nedokázal ty drobečky nechat té příšeře napospas. Trochu nesměle odstrčil zvířátka stranou a nejistě se postavil nestvůře do cesty. „Nech je být a odejdi!“ řekl co nejpevnějším hlasem. Netvor se mu zahleděl upřeně do očí… pak se rozplynul, světlo se vrátilo. Mladík zamrkal svýma obsidiánovýma očima, zašvitořil a rozběhl se se svými novými kamarády po mýtině. Ocásek se za ním půvabně vlnil.