anjuly
Pokročilý žák
A tu se v místnosti opět ozvalo: "No přeci já … lesní Žíňka jenž lesy procházím od nepaměti …
znám dobře tento příběh o nebojácném chlapci jenž potkal v hlubokých lesích svůj osud."
"Tak prosím vyprávěj nám"
"Nuž tedy dobrá pozorně mě tedy poslouchejte. Zrovna ten den byl večer měsíc na nebi nejvíš a svítil jak slunce ve dne, proto jinoch nepostřehl při prodírání se lesem, že je noc a co víc již téměř půlnoc. Po tak strnité a dlouhé cestě jenž trvala několik dní už byl znavený a hladový. Všechny své zásoby vody a jídla již dávno vypil a snědl a proto byl potěšen, když narazil na malou mítinku se studánkou u niž rostly borůvkové keře." Žíňka se odmlčela a bylo na ni vidět, že vzpomíná... po chvíli však pokračovala dál. " Při nahnutí se nad studánkou, aby zvlažil své vyprahlé rty, uviděl přenádhernou laň. Byla však raněná, nemohla utéct a proto ležela v blízkosti borůvkových keřů, aby se trochu kryla. První co jinocha napadlo bylo vzít nůž a laň zkolit, proto se k ní přiblížil a už napřáhl ruku k dokonání své myšlenky, když se na něj hluboce a dlouze zadívala... " V místnosti nastalo hrobové ticho a Žíňka pokračovala dál."Laň tímto pohledem naštěstí u mladíka jeho odhodlání ukončit její život naprosto změnila. Vzal proto do ruky, místo nože, svůj kapesník a namočil jej ve studánce, aby laň omyl, ošetřil a ovázal její ránu. No a svůj hlad nakonec zahnal jen borůvkami z keřů … po této nečekané hostině pak únavou ulehl do mechu blízko ušetřené laňě a usnul hlubokým spánkem." Žíňka se odmlčela a v místonosti se ozvalo: "A co bylo dál? Prosím, vyprávěj, jak to bylo dál! Takhle to přece nemohlo skončit, že tam spí dodnes! "Žíňka odvětila: "Ne takto to opravdu neskončilo... Jaké bylo maldíkovo překvapení když vstával, že místo laňě vidí zlatovlasou pannu. A jak už to v takových příbězích bývá oba se dlouze políbily a z jejich lásky se začarovaný temný nepropustný les opět proměnil na království hojnosti , jenž bylo po staletí zakleté, ale to už je jiný příběh..."
znám dobře tento příběh o nebojácném chlapci jenž potkal v hlubokých lesích svůj osud."
"Tak prosím vyprávěj nám"
"Nuž tedy dobrá pozorně mě tedy poslouchejte. Zrovna ten den byl večer měsíc na nebi nejvíš a svítil jak slunce ve dne, proto jinoch nepostřehl při prodírání se lesem, že je noc a co víc již téměř půlnoc. Po tak strnité a dlouhé cestě jenž trvala několik dní už byl znavený a hladový. Všechny své zásoby vody a jídla již dávno vypil a snědl a proto byl potěšen, když narazil na malou mítinku se studánkou u niž rostly borůvkové keře." Žíňka se odmlčela a bylo na ni vidět, že vzpomíná... po chvíli však pokračovala dál. " Při nahnutí se nad studánkou, aby zvlažil své vyprahlé rty, uviděl přenádhernou laň. Byla však raněná, nemohla utéct a proto ležela v blízkosti borůvkových keřů, aby se trochu kryla. První co jinocha napadlo bylo vzít nůž a laň zkolit, proto se k ní přiblížil a už napřáhl ruku k dokonání své myšlenky, když se na něj hluboce a dlouze zadívala... " V místnosti nastalo hrobové ticho a Žíňka pokračovala dál."Laň tímto pohledem naštěstí u mladíka jeho odhodlání ukončit její život naprosto změnila. Vzal proto do ruky, místo nože, svůj kapesník a namočil jej ve studánce, aby laň omyl, ošetřil a ovázal její ránu. No a svůj hlad nakonec zahnal jen borůvkami z keřů … po této nečekané hostině pak únavou ulehl do mechu blízko ušetřené laňě a usnul hlubokým spánkem." Žíňka se odmlčela a v místonosti se ozvalo: "A co bylo dál? Prosím, vyprávěj, jak to bylo dál! Takhle to přece nemohlo skončit, že tam spí dodnes! "Žíňka odvětila: "Ne takto to opravdu neskončilo... Jaké bylo maldíkovo překvapení když vstával, že místo laňě vidí zlatovlasou pannu. A jak už to v takových příbězích bývá oba se dlouze políbily a z jejich lásky se začarovaný temný nepropustný les opět proměnil na království hojnosti , jenž bylo po staletí zakleté, ale to už je jiný příběh..."