Angedev
Velmistr písma
„Já“ ozval se z kraje lesa, kam už nedosahovala záře plamenů, skřehotavý hlas. Než kdokoliv stihl navrhnout, aby si vypravěč přisedl blíže k ohni, stařec začal vyprávět a nikdo z přítomných už se neodvážil jej přerušit.
„Prodíral se hustým porostem, hledal zvěří prošlapané cestičky, které by mu usnadnily průchod temným hvozdem, až se dostal do místa, kde byl přesvědčen, že už není cesty dál. Se zoufalstvím sáhl k opasku, u kterého měl připevněnou sekyru. Nechtěl ji použít, měl les rád, nechtěl mu ublížit, ale také zde nemínil zemřít. Povolil řemínek, kterým byla sekyrka upevněna, ale ve stísněném prostoru se mu nepovedlo zbraň správně uchopit a ta spadla na zem. Sehnul se pro ni a vtom spatřil záblesk světla. Zde, v neprostupném lese! Úplně u země byl úzký průchod, kterého si předtím nevšiml. Opět získal naději, lehl si na břicho a začal se plazit. Po pár metrech jej oslepilo jasné světlo.
Když jeho oči přivykly, spatřil mýtinu s křišťálovým jezerem, uprostřed něhož stál velmi starý dub nepředstavitelné velikosti. A aby těch překvapení nebylo málo, strom na mladíka promluvil:
Vítej, chlapče! Jsem rád, že ses na poslední chvíli rozhodl ostří své sekyry nepoužít, zasloužil sis tím mou vděčnost. Dlouho jsem čekal, až se zde objeví někdo s tak čistým srdcem. Tento les býval kdysi mnohem vzdušnější a příjemnější k životu, ale orkové ze severu začali vybíjet zvěř ve velkém a nevážili si ničeho živého, proto se les začal bránit a zarostl v neprostupnou houštinu. Nyní Ti nabízím možnost usadit se zde se svými lidmi za předpokladu, že lesu nebude ublíženo a budete jej bránit před nenasytnými orky. Na oplátku Ti mohu slíbit, že nikdy nebudete trpět hlady ani nepřízní počasí. Přijímáš?
Ano. Na nic jiného se jinoch nezmohl. V tu chvíli se les rozestoupil a mladík se pohodlně dostal do své, dnes už bývalé, vesnice. Tak vznikl Elvenar.“
Vypravěč se odmlčel a zavládlo ticho. Každého příběh natolik zaujal, že nikdo nevěděl, co říct. Po chvíli se přeci jen několik dětí rozběhlo směrem, odkud zazněla poslední slova, aby položily spoustu zvídavých otázek. Ale nikdo tam nebyl, stařec zmizel…
„Prodíral se hustým porostem, hledal zvěří prošlapané cestičky, které by mu usnadnily průchod temným hvozdem, až se dostal do místa, kde byl přesvědčen, že už není cesty dál. Se zoufalstvím sáhl k opasku, u kterého měl připevněnou sekyru. Nechtěl ji použít, měl les rád, nechtěl mu ublížit, ale také zde nemínil zemřít. Povolil řemínek, kterým byla sekyrka upevněna, ale ve stísněném prostoru se mu nepovedlo zbraň správně uchopit a ta spadla na zem. Sehnul se pro ni a vtom spatřil záblesk světla. Zde, v neprostupném lese! Úplně u země byl úzký průchod, kterého si předtím nevšiml. Opět získal naději, lehl si na břicho a začal se plazit. Po pár metrech jej oslepilo jasné světlo.
Když jeho oči přivykly, spatřil mýtinu s křišťálovým jezerem, uprostřed něhož stál velmi starý dub nepředstavitelné velikosti. A aby těch překvapení nebylo málo, strom na mladíka promluvil:
Vítej, chlapče! Jsem rád, že ses na poslední chvíli rozhodl ostří své sekyry nepoužít, zasloužil sis tím mou vděčnost. Dlouho jsem čekal, až se zde objeví někdo s tak čistým srdcem. Tento les býval kdysi mnohem vzdušnější a příjemnější k životu, ale orkové ze severu začali vybíjet zvěř ve velkém a nevážili si ničeho živého, proto se les začal bránit a zarostl v neprostupnou houštinu. Nyní Ti nabízím možnost usadit se zde se svými lidmi za předpokladu, že lesu nebude ublíženo a budete jej bránit před nenasytnými orky. Na oplátku Ti mohu slíbit, že nikdy nebudete trpět hlady ani nepřízní počasí. Přijímáš?
Ano. Na nic jiného se jinoch nezmohl. V tu chvíli se les rozestoupil a mladík se pohodlně dostal do své, dnes už bývalé, vesnice. Tak vznikl Elvenar.“
Vypravěč se odmlčel a zavládlo ticho. Každého příběh natolik zaujal, že nikdo nevěděl, co říct. Po chvíli se přeci jen několik dětí rozběhlo směrem, odkud zazněla poslední slova, aby položily spoustu zvídavých otázek. Ale nikdo tam nebyl, stařec zmizel…