Santerr
Veterán
Celá rada starších seděla v hodovní síni v čele s princeznou Santerr a dumala nad událostmi posledních dní. Vše začalo v den, kdy se ve městě objevila záhadná různobarevná vejce. Nikdo se k nim neodvážil přiblížit ze strachu, že se jedná o mámení démonů. Někteří si dokonce mysleli, že se jedná o vejce vzácných fénixů, ale když se na jedno z vajec vysypal náklad z povozu, zjistilo se, že se v něm skrývá pár flakónů vzácné Ambrosie, několik kokonů brouků, o kterých si všichni mysleli, že již dávno vyhynuli a dokonce z nich vylétlo i pár světlušek. Ve městě nastal chaos, když se všichni snažili najít a rozbít i ostatní barevná vajíčka. Kde se ale vzala? Nikdo nevěděl. Další den ráno vtrhl jeden z trpaslíků do sálu s křikem, že jim z jednoho jejich divu mizí části budovy. Nastal ještě větší chaos a panika, než předchozí den. Co když to postihne celé město? Naštěstí nepostihlo, ale na jednom z trámů se objevila slova napsaná v prastarém jazyce. Byla to šifra, kterou dokázal rozluštit je písař Eruvë. Podtržená písmenka na určitých pozicích naznačovala jedno slovo. Tedy spíše jméno. Sindri. Jakoby to nestačilo, další den město napadli bandité a monstra, naštěstí je vojáci odrazili a zahnali do močálů. Nyní ale všichni sledovali přicházející stráže, kteří přiváděli znaveného poutníka.
„Aiya! Santerr!“ zvolal a uctivě se poklonil.
Byl to stopař ze sousední provincie. Přinesl zvěsti o dění v jejich městě a okolí. Přihodilo se jim totéž, jen nedokázali odrazit nájezd banditů a jejich město bylo vypleněno, a proto přišel poprosit o pomoc.
„Má paní, cestou k vám se mi přihodila zvláštní věc,“ řekl nesměle a odmlčel se.
„Pokračuj,“ odpověděla nedočkavě Santerr.
„Když jsem se zastavil u jezera, abych se napil, přilétl ke mně fialový fénix a v zobáku měl tenhle pergamen,“ zamával pergamenem, aby ho všichni viděli.
„Jsem ale jen stopař, nedokážu rozluštit, co ta písmena mohou znamenat.“
„Přiveď Eruvëa,“ řekla Santerr sloužícímu a nahlédla do pergamenu, který poutník přinesl.
„Je to prastarý jazyk víl,“ brumlala spíš pro sebe a pak podala pergamen písaři, který zrovna přiběhl. Obdivuhodný výkon na jeho věk. Chvíli si pergamen prohlížel, mračil se a nakonec jen něco zabručel.
„Tohle psaly víly, ale nic z toho nedává smysl, je zde jen napsáno Temný hvozd a hora Tanpèt. Ostatní písmena, jakoby byla dopsána, aby zmátla,“ odpověděl Eruvë.
Členové rady starších nevěděli, co to všechno znamená a proto jen dále mlčky seděli a civěli jeden na druhého. Jen Santerr chápala, co všechny indicie znamenají, a proto hned začala vydávat rozkazy.
„Má paní, je to vážné?“ zeptal se nesměle jeden z radních.
„Ano,“ odpověděla Santerr a všichni na ni upřeli svůj zrak.
„Události posledních dní nemá sice na svědomí Sindri samotný, ale týkají se ho. Zase má něco nekalého za lubem a my musíme zjistit co. Proto se hned za rozbřesku vydáme na cestu a zastavíme jeho řádění.“
„Kdo je vůbec ten Sindri?“ zeptal se písař.
„Čaroděj temných elfů, je to vládce bouří, hromů a blesků. Sídlí v Temném hvozdu na hoře Tanpèt. Mimochodem to byl on, kdo na nás seslal bouři, když jsme hledali toto magické místo, nechtěl, abychom ho objevili.“
„Ale tu stezku v horách jsme tehdy objevili právě díky bleskům.“
„To ano, ale neměl to v úmyslu, jen malým nedopatřením nám vlastně pomohl,“ odpověděla Santerr a vstala, aby ukončila jednání.
Další den hned za rozbřesku se vydala skupina vojáků, trpaslíků a mágů v čele s princeznou na výpravu za Sindrim. Cestou se k nim přidalo pár Entů, lesních duchů a dva jednorožci. Putovali velice dlouho. Cestu jim sužovala obrovská bouře, která sílila, čím víc se přibližovali k Temnému hvozdu. Prošli mnoho provincií, vybojovali spoustu bitev se vzpurnými bandity i monstry, ale nakonec přeci jen dorazili k úpatí hory Tanpèt. Sindri již na ně čekal s armádou močálovců, jezdců na ohnivých běsích a skřetů.
„Vím, proč jste sem přišli, ale víly jsou mé, nepustím je ze svého zajetí, i když se těm mrškám podařilo vyslat pár indicií s voláním o pomoc,“ zahřímal Sindri a z jeho amuletu vyšlehlo pár malých blesků.
Nastala velká bitva, která měla rozhodnout vše. Obě strany utrpěly značné ztráty, Sindri posílal blesky na elfy, mágové spolu s jednorožci jeho kouzla odráželi a skřeti sekali vše, co se hýbalo, i když to občas byli jejich vlastní vojáci. Jednomu z jednorožců se podařilo seslat na Sindriho kouzlo zmatení, čehož využili trpaslíci a spoutali ho řetězy, které ukovali ze směsi Mithrillu, rozdrcených diamantů a několika kapek Ambrosie. Sindri byl zajat. Zbytek jeho armády se rozprchl do všech stran. Teď už jen zbývalo osvobodit víly z jejich zajetí a pomoci jim znovuoživit jejich mystickou rasu.
„Aiya! Santerr!“ zvolal a uctivě se poklonil.
Byl to stopař ze sousední provincie. Přinesl zvěsti o dění v jejich městě a okolí. Přihodilo se jim totéž, jen nedokázali odrazit nájezd banditů a jejich město bylo vypleněno, a proto přišel poprosit o pomoc.
„Má paní, cestou k vám se mi přihodila zvláštní věc,“ řekl nesměle a odmlčel se.
„Pokračuj,“ odpověděla nedočkavě Santerr.
„Když jsem se zastavil u jezera, abych se napil, přilétl ke mně fialový fénix a v zobáku měl tenhle pergamen,“ zamával pergamenem, aby ho všichni viděli.
„Jsem ale jen stopař, nedokážu rozluštit, co ta písmena mohou znamenat.“
„Přiveď Eruvëa,“ řekla Santerr sloužícímu a nahlédla do pergamenu, který poutník přinesl.
„Je to prastarý jazyk víl,“ brumlala spíš pro sebe a pak podala pergamen písaři, který zrovna přiběhl. Obdivuhodný výkon na jeho věk. Chvíli si pergamen prohlížel, mračil se a nakonec jen něco zabručel.
„Tohle psaly víly, ale nic z toho nedává smysl, je zde jen napsáno Temný hvozd a hora Tanpèt. Ostatní písmena, jakoby byla dopsána, aby zmátla,“ odpověděl Eruvë.
Členové rady starších nevěděli, co to všechno znamená a proto jen dále mlčky seděli a civěli jeden na druhého. Jen Santerr chápala, co všechny indicie znamenají, a proto hned začala vydávat rozkazy.
„Má paní, je to vážné?“ zeptal se nesměle jeden z radních.
„Ano,“ odpověděla Santerr a všichni na ni upřeli svůj zrak.
„Události posledních dní nemá sice na svědomí Sindri samotný, ale týkají se ho. Zase má něco nekalého za lubem a my musíme zjistit co. Proto se hned za rozbřesku vydáme na cestu a zastavíme jeho řádění.“
„Kdo je vůbec ten Sindri?“ zeptal se písař.
„Čaroděj temných elfů, je to vládce bouří, hromů a blesků. Sídlí v Temném hvozdu na hoře Tanpèt. Mimochodem to byl on, kdo na nás seslal bouři, když jsme hledali toto magické místo, nechtěl, abychom ho objevili.“
„Ale tu stezku v horách jsme tehdy objevili právě díky bleskům.“
„To ano, ale neměl to v úmyslu, jen malým nedopatřením nám vlastně pomohl,“ odpověděla Santerr a vstala, aby ukončila jednání.
Další den hned za rozbřesku se vydala skupina vojáků, trpaslíků a mágů v čele s princeznou na výpravu za Sindrim. Cestou se k nim přidalo pár Entů, lesních duchů a dva jednorožci. Putovali velice dlouho. Cestu jim sužovala obrovská bouře, která sílila, čím víc se přibližovali k Temnému hvozdu. Prošli mnoho provincií, vybojovali spoustu bitev se vzpurnými bandity i monstry, ale nakonec přeci jen dorazili k úpatí hory Tanpèt. Sindri již na ně čekal s armádou močálovců, jezdců na ohnivých běsích a skřetů.
„Vím, proč jste sem přišli, ale víly jsou mé, nepustím je ze svého zajetí, i když se těm mrškám podařilo vyslat pár indicií s voláním o pomoc,“ zahřímal Sindri a z jeho amuletu vyšlehlo pár malých blesků.
Nastala velká bitva, která měla rozhodnout vše. Obě strany utrpěly značné ztráty, Sindri posílal blesky na elfy, mágové spolu s jednorožci jeho kouzla odráželi a skřeti sekali vše, co se hýbalo, i když to občas byli jejich vlastní vojáci. Jednomu z jednorožců se podařilo seslat na Sindriho kouzlo zmatení, čehož využili trpaslíci a spoutali ho řetězy, které ukovali ze směsi Mithrillu, rozdrcených diamantů a několika kapek Ambrosie. Sindri byl zajat. Zbytek jeho armády se rozprchl do všech stran. Teď už jen zbývalo osvobodit víly z jejich zajetí a pomoci jim znovuoživit jejich mystickou rasu.
Zápis třetí knihy Lothlorien od mistra Eruvëa