Předlouhé veršování o tom,
jak zbloudilý poeta zbloudil ve zbloudilém Elvenaru
Byl jednou jeden poeta,
ten vypravil se do světa,
jak v pohádkách se stává,
neboť mu vstoupil do hlavy
pocit - i když jen mlhavý -
že doma zaostává.
Šel dlouhé dny a dlouhé noci
bez přítele a bez pomoci
až dospěl na planinu,
kde na útesu v plné kráse
kraj Elvenaru prostírá se
pod horou v polostínu.
A pod tou horou vede cesta
a po ní mužík spěchá z města
v písku a kamení,
Má vlídnou tvář pod bujným vlasem
a vousy převázané v pase
a sekyru na mocném rameni.
Dí básník "Povězte mi, pane,
já vídával jsem věci nevídané
a poznal spoustu dobrých zvyků.
Boty jsem prošlapal na stovkách dlouhých mil
a teď bych se rád někde usadil.
Je tohle město městem trpaslíků?"
Zasmál se mužík "Co tě nemá, brachu,
ta zem je na prodej a taky v krachu,
lidí je málo, zboží tak akorát...
My nabídli jsme slušnou investici,
tak se z nás na čas stali osadníci
a to mi věř, že není o co stát.
Hutě jsme stavěli, a továrny, a doly,
sklady a silnice jsme nadělali z polí
a z lesů dřeva fůry,
a vládci toho městečka
popoháněli kolečka
a žehnali nám shůry.
Ta země není naší rodnou
a s touhle vládou nerozhodnou
jde od deseti k pěti.
Teď zvou si Diabhala krále
tak zase jdeme o dům dále,
tady ať bydlí skřeti."
A zmizel. Poeta zůstal sám
a jak tak kráčel zadumán,
zaslechl v cípu louky setmělé,
pár drobných vzlyků na bodláčí,
tak jenom malé víly pláčí,
přistoupil blíž a ptá se nesměle.
A ona, slzy jako hrách
roní a říká, že má strach
o milého, že ztratil se jí.
A on, že nemá proč se bát,
muži se ztrácí častokrát
a víly přece nikdo nejí.
To kousek odtud v skrytu mlází
se houf sršatých orků schází
k vybrané pozdní hostině.
Dávat se budou křupaví štíři
marinovaní netopýři
a vílí ragú na kmíně.
Posmutněl poeta nad tím co vidí,
je tohle opravdu zem elfů a lidí?
Tu skřeti na prašivkách tančí
a tamhle trčí lebka kančí
narafičená na tyči,
a krčma z dinosauřích kostí
je zase jednou plná hostí,
ač měli by jít do práce
tam končí každá legrace.
Ork, trpaslík i čaroděj
a čilých učedníků rej
tu sedí v řadě pěkně pospolu,
v ponurém hradě sluha jedy mísí
a na cimbuří zvrhlý doktor křísí
sedmdesátou třetí sinou mrtvolu.
Přisedl poutník k tomu hloučku
nenápadně a polehoučku
by zaslechl díl hovoru
a každé slovo, které v hluku
doputovalo k jeho sluchu
znělo jak střípek z horroru.
Na fakultách se vaří taky,
černokněžníci spolu s draky
přivádí v kotlích cosi do varu,
na nádvoří pikle kují
a pak ten odvar redukují
v nazelenalém oparu.
Ty kotle vozí do zbrojnice,
prý aby bylo vojska více,
to zpočátku - a nakonec
k těm kotlům přistupují borci,
každý dostane jednu porci
a hned je z něho svalovec.
Stačí pár kouzelnických triků
a už dělají stovky kliků,
to vzniká nový elfí rod.
Ještě pár čarodějných kruhů,
a bojovníci všeho druhu
se vydávají na pochod.
Jdou cvičené žáby a cvičené vosy,
jdou železní obři a entové bosí,
jdou ještěři krutí a jdou víly smrti,
jdou kerberů pluky a za nimi s luky jdou...
Vzduch stojí a houstne a není už svěží,
tisíce očí se upnulo k Věži,
Praporce vlají, rachotí zbraně,
žoldáci volají "Hurá, hrr na ně!"
Zapěje vítězné hymny ta směsice
o tom, že Unur má čtyři měsíce.
Zbloudilý poeta hledá si oporu,
totálně zmatený, s obavou v hlase,
s pobledlým úsměvem nesměle ptá se:
"Přátelé, už jsem v Mordoru?"
, a co tohle?
v domě.