Moni Arda
Znalec fóra
@Milosko som ja Jenom jestli Ty jsi neutekl od svých kumpánů. Co si ale ostatní trpaslíci a Sněhurka počnou bez Rejpala? 
Sedmý střípek...
Když stisk její ruky povolil, posadil se Silas do hlubokého křesla, které stálo nedaleko krbu. Než zavřel oči a dal průchod svým myšlenkám, chvíli pozoroval spící Elizabeth. Přemýšlel o tom, co by asi teď dělal, kdyby se nacházel ve své době. Odpověď byla velmi jednoduchá, nežil by.
Ve své době byl odsouzen k trestu smrti. Byl proto rád, že žije, přestože se zvláštním řízením osudu ocitl v minulosti, stejně jako Elizabeth.Ta Elizabeth, která nyní klidně oddychovala nedaleko něho… vrátil myšlenky zpět do přítomnosti. Otevřel oči a upřeně ji pozoroval.
Když nad ním vyslovila rozsudek smrti, byl vůči ní plný nenávisti. Kdysi se ji snažil nenávidět i v této době, ale nedokázal to. Cítil jen zvláštní pocit sounáležitost. Jejich osudy se spojily před více než dvěma roky a jejich zvláštní pouto nepřetrhla ani jeho smrt, tak jak měla, ale ani cesta prostorem a časem, jejímiž nedobrovolnými účastníky se oba staly.
Opět se ponořil do svých myšlenek, které ho vrátily do okamžiku před dvěma roky, kdy se probral po ohlušujícím výbuchu na místě, které nepoznával a které nemělo nic společného s místem, kde se připravoval na chvíli, kdy naposledy vydechne. Byl oslepen pronikavou září, kterou spatřil na zlomek vteřiny, než ztratil vědomí. Když se probral, ležel na břehu řeky a bolelo ho celé tělo. Měl pocit, že nemůže dýchat. Bylo šero, přesto se však již na obloze mihotaly slabě zářící hvězdy. Bylo to neobvyklé. Chvíli je pozoroval, než se pomalu posadil. Snažil se přijít na to, co se vlastně stalo, když v tom uviděl, že pod mohutným stromem, který se nacházel nedaleko břehu řeky, někdo leží. S námahou se zvedl a pomalým krokem se vydal k ležící postavě. Jeho překvapení, když ji uviděl, bylo nepopsatelné. Bezvládně před ním ležela žena, která ho poslala na smrt. Nevěděl, zda žije či nikoliv a neměl ani chuť to zjišťovat. Než se otočil k odchodu, pocítil zadostiučinění. Ušel několik desítek kroků, když ho však něco zastavilo. Otočil se a pozoroval ležící postavu. Žena se stále nehýbala. Při pohledu na ni sváděl sám se sebou boj. Díky zlobě, která v něm stále ještě byla, ji tam chtěl nechat, nestarat se. Ozvala se v něm však i jeho přirozená potřeba pomáhat potřebným. Ze souboje pocitů ho vyrušil pohyb na obloze. Padala hvězda. Uvědomil si, že je již tma a zaskočilo ho, jak rychle se setmělo. Tma se zdála mnohem tmavší. Uvědomil si, že je to tím, že ji nenarušují světla velkoměst.
Když padající hvězda zmizela, vydal se zpět k místu, kde leželo bezvládné tělo ženy. Zjistil, že ještě dýchá, snažil se ji probrat k vědomí. Přemýšlel, co dělat. Nevěděl, kde jsou, nevěděl, kam jít a sám byl celý rozbolavělý. Naštěstí pro ně oba ale nezraněný.
Necelé dva metry od břehu řeky se zvedal zhruba dva a půl metru vysoký travnatý val, který se vinul kolem řeky, kam oko dohlédlo. Vylezl na jeho vršek, aby se mohl lépe zorientovat a doufal, že uvidí někde nějaká světla, která ho nasměrují správným směrem. Oddechl si, když v dálce uviděl tlumená světla a nezřetelný obrys stavby, která byla částečně krytá pásem lesního porostu. S ohledem na tmu, která již pohltila celý kraj, nebyl schopen blíže určit vzdálenost, která je od stavení dělila. Byla to však jediná šance, jak se dostat k lidem a zjistit, kde jsou a co se stalo.
Vrátil se k bezvládné ženě a přemýšlel, co s ní má udělat. Nemohl ji zde nechat samotnou, ale také věděl, že nemá dostatek sil ji nést delší dobu. Uvědomil si, že by mohla mít telefon. Pozastavil se nad tím, proč ho to hned nenapadlo. Jeho naděje vzápětí pohasla, když zjistil, že telefon nemá. Zvedl ji tedy do náruče a vydal se s ní směrem k lesu za tlumeným světlem, které bylo v dálce stále vidět. Byla lehčí, než očekával, přesto když s ní došel k lesnímu porostu, který skryl světla stavení, musel si odpočinout. Tímto způsobem postupoval stále vpřed. Neměl pojem o čase, protože hodinky, které měl, nefungovaly. Měl pocit, že jde již celou věčnost. Když se dostal skrze pás lesa, odhalil se mu pohled na cíl jeho cesty. Jen pár desítek metrů před ním stál hrad, jehož tlumená světla mírně ozařovala krajinu v okolí, takže tma se již nezdála tak hluboká. Hrad nebyl nijak velký, vypadal jako středověké hrady, které znal z obrazů a naučných pořadů. Na chvíli zaváhal, ale rozhodl se jít dál, neboť mu bylo jasné, že žena, kterou nese, potřebuje s největší pravděpodobností lékařskou péči. Vydal se znovu na cestu. Sotva pár metrů od hradu se v jeho náruči konečně pohnula a tiše zasténala. Její oči vyzařovaly i přes zjevnou bolest, laskavost, ale vzápětí i strach. Chtěla se vzepřít, zastavit ho. Když jí tichým, ale nesmlouvavým hlasem uklidňoval, znovu ztratila vědomí.
Pozvolna došel k hradu, prošel bránou na nádvoří. Všude byl klid. Prostranství bylo osvětleno pochodněmi. Vše působilo starobyle. Zabouchal klepadlem na těžké dubové dveře s kováním. Zvuk se rozléhal po nádvoří, psi začali štěkat, ale nikdo nepřišel otevřít. Uslyšel ržání koní. Znovu zabouchal a konečně se dočkal. Dveře otevřel starší muž oblečený v noční košili, na hlavě čepec, přes záda hozený starý odřený plášť. Vzájemně se měřili pohledem. Každý vypadal jako z jiného světa a pro druhého tak byl překvapením. Silas se konečně vzpamatoval a pomalu ze sebe dostal, že potřebují pomoc. Starý muž střídavě pozoroval jeho i ženu v jeho náruči, která nejevila zrovna moc známek života. Nakonec ho ale vpustil dovnitř.
Zavedl ho v přízemí do místnosti, které vévodil velký starý krb, ve kterém slabě hořel oheň. Zdi byly kamenné. V blízkosti krbu stála lenoška a křeslo. Silas stále ještě bezvládnou ženu uložil do lenošky a sám se posadil do křesla. Starší muž odešel a nechal je o samotě. Na masivním stole stál džbán a tři poháry. Ve džbánu byla voda. Nalil si ji do starého vysokého poháru a sedl si zpět do mohutného křesla s kožešinou. Díval se do ohně a přemýšlel, co se to děje.
Pohrával si s myšlenkou, že se nějakým způsobem propadl v čase. Jiné vysvětlení pro to, co kolem sebe viděl, neměl. Jeho mysl se však této myšlence intenzivně bránila. Cestování časem nebylo nic neobvyklého ve filmech nebo knihách. Vědci se napříč staletími vždy snažili přijít na to, jak jím cestovat, ale pokud mu bylo známo, nikdy ne úspěšně. Teď se však nacházel v kamenné místnosti s masivním dřevěným nábytkem pokrytým kožešinami ze zvěře a mohutným kamenným krbem. Místnost osvětlovaly tři lampy s několika knoty, zavěšené na řetězech u stropu. Byly opatřené mističkami, které zachycovaly stékající olej. Nikde nebylo vidět žádné elektronické vybavení ani jiné technické vymoženosti, žádná elektřina, prostě nic, co by svědčilo o tom, že jsou jeho úvahy zcestné. Vše kolem něho vypadalo jako realita, která ho děsila, protože pokud se skutečně vrátili v čase, jak se dostanou zpět? V tom si uvědomil, že zpět by stejně nemohl, protože by ho čekala jen smrt. Zavřel oči, snažil se uniknout roztěkané mysli i obavám z toho, co přinese další den. Nakonec usnul.
Když se probudil, venku již svítalo. Sjel pohledem k lenošce. Žena ještě ležela, ale už nespala. Sledovala ho. V místnosti bylo ticho. Vstal, vzal poleno ležící vedle krbu a hodil ho do téměř vyhaslého ohně. Pomalu se otočil a vykročil směrem k ní.
Sedmý střípek...
Když stisk její ruky povolil, posadil se Silas do hlubokého křesla, které stálo nedaleko krbu. Než zavřel oči a dal průchod svým myšlenkám, chvíli pozoroval spící Elizabeth. Přemýšlel o tom, co by asi teď dělal, kdyby se nacházel ve své době. Odpověď byla velmi jednoduchá, nežil by.
Ve své době byl odsouzen k trestu smrti. Byl proto rád, že žije, přestože se zvláštním řízením osudu ocitl v minulosti, stejně jako Elizabeth.Ta Elizabeth, která nyní klidně oddychovala nedaleko něho… vrátil myšlenky zpět do přítomnosti. Otevřel oči a upřeně ji pozoroval.
Když nad ním vyslovila rozsudek smrti, byl vůči ní plný nenávisti. Kdysi se ji snažil nenávidět i v této době, ale nedokázal to. Cítil jen zvláštní pocit sounáležitost. Jejich osudy se spojily před více než dvěma roky a jejich zvláštní pouto nepřetrhla ani jeho smrt, tak jak měla, ale ani cesta prostorem a časem, jejímiž nedobrovolnými účastníky se oba staly.
Opět se ponořil do svých myšlenek, které ho vrátily do okamžiku před dvěma roky, kdy se probral po ohlušujícím výbuchu na místě, které nepoznával a které nemělo nic společného s místem, kde se připravoval na chvíli, kdy naposledy vydechne. Byl oslepen pronikavou září, kterou spatřil na zlomek vteřiny, než ztratil vědomí. Když se probral, ležel na břehu řeky a bolelo ho celé tělo. Měl pocit, že nemůže dýchat. Bylo šero, přesto se však již na obloze mihotaly slabě zářící hvězdy. Bylo to neobvyklé. Chvíli je pozoroval, než se pomalu posadil. Snažil se přijít na to, co se vlastně stalo, když v tom uviděl, že pod mohutným stromem, který se nacházel nedaleko břehu řeky, někdo leží. S námahou se zvedl a pomalým krokem se vydal k ležící postavě. Jeho překvapení, když ji uviděl, bylo nepopsatelné. Bezvládně před ním ležela žena, která ho poslala na smrt. Nevěděl, zda žije či nikoliv a neměl ani chuť to zjišťovat. Než se otočil k odchodu, pocítil zadostiučinění. Ušel několik desítek kroků, když ho však něco zastavilo. Otočil se a pozoroval ležící postavu. Žena se stále nehýbala. Při pohledu na ni sváděl sám se sebou boj. Díky zlobě, která v něm stále ještě byla, ji tam chtěl nechat, nestarat se. Ozvala se v něm však i jeho přirozená potřeba pomáhat potřebným. Ze souboje pocitů ho vyrušil pohyb na obloze. Padala hvězda. Uvědomil si, že je již tma a zaskočilo ho, jak rychle se setmělo. Tma se zdála mnohem tmavší. Uvědomil si, že je to tím, že ji nenarušují světla velkoměst.
Když padající hvězda zmizela, vydal se zpět k místu, kde leželo bezvládné tělo ženy. Zjistil, že ještě dýchá, snažil se ji probrat k vědomí. Přemýšlel, co dělat. Nevěděl, kde jsou, nevěděl, kam jít a sám byl celý rozbolavělý. Naštěstí pro ně oba ale nezraněný.
Necelé dva metry od břehu řeky se zvedal zhruba dva a půl metru vysoký travnatý val, který se vinul kolem řeky, kam oko dohlédlo. Vylezl na jeho vršek, aby se mohl lépe zorientovat a doufal, že uvidí někde nějaká světla, která ho nasměrují správným směrem. Oddechl si, když v dálce uviděl tlumená světla a nezřetelný obrys stavby, která byla částečně krytá pásem lesního porostu. S ohledem na tmu, která již pohltila celý kraj, nebyl schopen blíže určit vzdálenost, která je od stavení dělila. Byla to však jediná šance, jak se dostat k lidem a zjistit, kde jsou a co se stalo.
Vrátil se k bezvládné ženě a přemýšlel, co s ní má udělat. Nemohl ji zde nechat samotnou, ale také věděl, že nemá dostatek sil ji nést delší dobu. Uvědomil si, že by mohla mít telefon. Pozastavil se nad tím, proč ho to hned nenapadlo. Jeho naděje vzápětí pohasla, když zjistil, že telefon nemá. Zvedl ji tedy do náruče a vydal se s ní směrem k lesu za tlumeným světlem, které bylo v dálce stále vidět. Byla lehčí, než očekával, přesto když s ní došel k lesnímu porostu, který skryl světla stavení, musel si odpočinout. Tímto způsobem postupoval stále vpřed. Neměl pojem o čase, protože hodinky, které měl, nefungovaly. Měl pocit, že jde již celou věčnost. Když se dostal skrze pás lesa, odhalil se mu pohled na cíl jeho cesty. Jen pár desítek metrů před ním stál hrad, jehož tlumená světla mírně ozařovala krajinu v okolí, takže tma se již nezdála tak hluboká. Hrad nebyl nijak velký, vypadal jako středověké hrady, které znal z obrazů a naučných pořadů. Na chvíli zaváhal, ale rozhodl se jít dál, neboť mu bylo jasné, že žena, kterou nese, potřebuje s největší pravděpodobností lékařskou péči. Vydal se znovu na cestu. Sotva pár metrů od hradu se v jeho náruči konečně pohnula a tiše zasténala. Její oči vyzařovaly i přes zjevnou bolest, laskavost, ale vzápětí i strach. Chtěla se vzepřít, zastavit ho. Když jí tichým, ale nesmlouvavým hlasem uklidňoval, znovu ztratila vědomí.
Pozvolna došel k hradu, prošel bránou na nádvoří. Všude byl klid. Prostranství bylo osvětleno pochodněmi. Vše působilo starobyle. Zabouchal klepadlem na těžké dubové dveře s kováním. Zvuk se rozléhal po nádvoří, psi začali štěkat, ale nikdo nepřišel otevřít. Uslyšel ržání koní. Znovu zabouchal a konečně se dočkal. Dveře otevřel starší muž oblečený v noční košili, na hlavě čepec, přes záda hozený starý odřený plášť. Vzájemně se měřili pohledem. Každý vypadal jako z jiného světa a pro druhého tak byl překvapením. Silas se konečně vzpamatoval a pomalu ze sebe dostal, že potřebují pomoc. Starý muž střídavě pozoroval jeho i ženu v jeho náruči, která nejevila zrovna moc známek života. Nakonec ho ale vpustil dovnitř.
Zavedl ho v přízemí do místnosti, které vévodil velký starý krb, ve kterém slabě hořel oheň. Zdi byly kamenné. V blízkosti krbu stála lenoška a křeslo. Silas stále ještě bezvládnou ženu uložil do lenošky a sám se posadil do křesla. Starší muž odešel a nechal je o samotě. Na masivním stole stál džbán a tři poháry. Ve džbánu byla voda. Nalil si ji do starého vysokého poháru a sedl si zpět do mohutného křesla s kožešinou. Díval se do ohně a přemýšlel, co se to děje.
Pohrával si s myšlenkou, že se nějakým způsobem propadl v čase. Jiné vysvětlení pro to, co kolem sebe viděl, neměl. Jeho mysl se však této myšlence intenzivně bránila. Cestování časem nebylo nic neobvyklého ve filmech nebo knihách. Vědci se napříč staletími vždy snažili přijít na to, jak jím cestovat, ale pokud mu bylo známo, nikdy ne úspěšně. Teď se však nacházel v kamenné místnosti s masivním dřevěným nábytkem pokrytým kožešinami ze zvěře a mohutným kamenným krbem. Místnost osvětlovaly tři lampy s několika knoty, zavěšené na řetězech u stropu. Byly opatřené mističkami, které zachycovaly stékající olej. Nikde nebylo vidět žádné elektronické vybavení ani jiné technické vymoženosti, žádná elektřina, prostě nic, co by svědčilo o tom, že jsou jeho úvahy zcestné. Vše kolem něho vypadalo jako realita, která ho děsila, protože pokud se skutečně vrátili v čase, jak se dostanou zpět? V tom si uvědomil, že zpět by stejně nemohl, protože by ho čekala jen smrt. Zavřel oči, snažil se uniknout roztěkané mysli i obavám z toho, co přinese další den. Nakonec usnul.
Když se probudil, venku již svítalo. Sjel pohledem k lenošce. Žena ještě ležela, ale už nespala. Sledovala ho. V místnosti bylo ticho. Vstal, vzal poleno ležící vedle krbu a hodil ho do téměř vyhaslého ohně. Pomalu se otočil a vykročil směrem k ní.
Naposledy upraveno:
