Saux
Znalec fóra
O vánočních zvycích elfů toho lidé všeobecně moc nevědí. Není se čemu divit, protože pro mnoho lidí představují elfové stále jakési pohanské podivíny, kteří se namísto užitečné práce věnují raději rozmlouváním se zvířaty a se stromy.
U nás, v hlubokých hvozdech Elvenaru, je tomu ale trochu jinak.
Je známé, že nic nedokáže dvě rasy nebo dva národy sjednotit víc, než společný nepřítel. A tak když před asi sto lety začaly bandy skřetů, přitáhlých bůhví odkud, napadat hraniční pevnosti v odlehlých provinciích, zapomněli lidé i elfové na staré půtky a neshody, a spojili se proti nájezdníkům. Po několika letech tvrdých bojů se skřety podařilo vytlačit a dnes už naštěstí dobu bitev připomíná jen stará mramorová mozaika na náměstí, na které je v jazyce elfů i v jazyce lidí vytesán nápis:
Když náš vůdce zavelí: „Dokončete střety!“,
Síly svoje spojíme, pobijeme skřety!
A tak již po desítky let žijí lidé a elfové v Elvenaru ve smíru, a já jen doufám, že to tak i nadále zůstane. Nejsem žádný dobrodružný typ, a když se můj bratr před pár lety přestěhoval z Arendyllu do Winyandoru, myslel jsem si o tom své – pohraničí je pohraničí. A měl jsem pravdu – zatímco tady máme všech potřebných surovin dostatek, podle nedávného bratrova dopisu se ve Winyandoru musejí vesničané rvát o každý kousek prkna či oceli. Kéž by jim byli bohové tohoto světa více nakloněni, a nezařídili to potměšile tak, že všichni v okolí těží mramor, ale prkna a ocel nemá nikdo...
Ale pojďme zpět k těm vánočním zvykům a tradicím v Elvenaru. O elfech je známo, že si na všeliijaké staré zvyky a rituály potrpí, ale Vánoce jako takové vlastně nikdy neslavili. Vánoce jsou lidským svátkem, kdy se lidé mezi sebou předhánějí v tom, kdo toho pro své blízké víc nakoupí, aby se pak mohl patřičně naparovat před sousedy, a kdo toho víc sní a vypije, aby mu pak o to víc bylo těžko. Na trzích se v předvánočním čase prodává hlavně vzácnější zboží - drahokamy, křišťály a hedvábí, a není divu, že obchodníci z řad goblinů i půlčíků si v těchto dnech spokojeně mnou ruce a vůbec by jim asi nevadilo, kdyby lidé měli Vánoce i několikrát do roka. Nu, a elfové se těmto lidským tradicím ochotně přizpůsobili, a tak není divu, že zasednou s lidmi k jednomu stolu a dopřávají si bohaté vánoční hostiny. Samozřejmě, určité rozdíly tady jsou – elfa by například nikdy nenapadlo vyrazit s pilkou do lesa podříznout vánoční stromek, protože horší zneuctění odkazu předků si snad ani nedovede představit. Proto elfové zdobí živé stromky svými magickými zářícími ozdobami a jmelí namísto pověšení nad dveře raději vetknou do paroží posvátného jelena, který je pro ně symbolem jejich tisíciletého spojení s přírodou. A když pak trpaslíci dovalí soudek svého pověstného tmavého piva, je o zábavu postaráno až do rána.
A že pak ráno bolí některé lidi i elfy poněkud hlava, to už by byla jiná kapitola...
U nás, v hlubokých hvozdech Elvenaru, je tomu ale trochu jinak.
Je známé, že nic nedokáže dvě rasy nebo dva národy sjednotit víc, než společný nepřítel. A tak když před asi sto lety začaly bandy skřetů, přitáhlých bůhví odkud, napadat hraniční pevnosti v odlehlých provinciích, zapomněli lidé i elfové na staré půtky a neshody, a spojili se proti nájezdníkům. Po několika letech tvrdých bojů se skřety podařilo vytlačit a dnes už naštěstí dobu bitev připomíná jen stará mramorová mozaika na náměstí, na které je v jazyce elfů i v jazyce lidí vytesán nápis:
Když náš vůdce zavelí: „Dokončete střety!“,
Síly svoje spojíme, pobijeme skřety!
A tak již po desítky let žijí lidé a elfové v Elvenaru ve smíru, a já jen doufám, že to tak i nadále zůstane. Nejsem žádný dobrodružný typ, a když se můj bratr před pár lety přestěhoval z Arendyllu do Winyandoru, myslel jsem si o tom své – pohraničí je pohraničí. A měl jsem pravdu – zatímco tady máme všech potřebných surovin dostatek, podle nedávného bratrova dopisu se ve Winyandoru musejí vesničané rvát o každý kousek prkna či oceli. Kéž by jim byli bohové tohoto světa více nakloněni, a nezařídili to potměšile tak, že všichni v okolí těží mramor, ale prkna a ocel nemá nikdo...
Ale pojďme zpět k těm vánočním zvykům a tradicím v Elvenaru. O elfech je známo, že si na všeliijaké staré zvyky a rituály potrpí, ale Vánoce jako takové vlastně nikdy neslavili. Vánoce jsou lidským svátkem, kdy se lidé mezi sebou předhánějí v tom, kdo toho pro své blízké víc nakoupí, aby se pak mohl patřičně naparovat před sousedy, a kdo toho víc sní a vypije, aby mu pak o to víc bylo těžko. Na trzích se v předvánočním čase prodává hlavně vzácnější zboží - drahokamy, křišťály a hedvábí, a není divu, že obchodníci z řad goblinů i půlčíků si v těchto dnech spokojeně mnou ruce a vůbec by jim asi nevadilo, kdyby lidé měli Vánoce i několikrát do roka. Nu, a elfové se těmto lidským tradicím ochotně přizpůsobili, a tak není divu, že zasednou s lidmi k jednomu stolu a dopřávají si bohaté vánoční hostiny. Samozřejmě, určité rozdíly tady jsou – elfa by například nikdy nenapadlo vyrazit s pilkou do lesa podříznout vánoční stromek, protože horší zneuctění odkazu předků si snad ani nedovede představit. Proto elfové zdobí živé stromky svými magickými zářícími ozdobami a jmelí namísto pověšení nad dveře raději vetknou do paroží posvátného jelena, který je pro ně symbolem jejich tisíciletého spojení s přírodou. A když pak trpaslíci dovalí soudek svého pověstného tmavého piva, je o zábavu postaráno až do rána.
A že pak ráno bolí některé lidi i elfy poněkud hlava, to už by byla jiná kapitola...