saly31
Guest
Hluboký nádech, zaostřit, zklidnit ruce a zaměřit. Snadné rady, však realita byla vždy krutá. Tiros byl již ve věku, kdy všichni jeho vrstevníci ovládali luk stejně snadno, jako běh, který mu vlastně také dělal potíže. Poslední zoufalý pokus.
Šíp zapíchnutý v kůře stromu na něj vyčítavě hleděl. Možná proto, že strom stál u schodů, tvarem připomínající podkovu. Tyto schody byly umístěny naproti třem terčům a z jejich vrchu se na terče střílelo.
Z davu přihlížejících už zbyla jen Wixis, která se dusila smíchem. Nenáviděl jí. Nikdy si nenechala ujít šanci se mu vysmát. Její krása se nemohla vyrovnat její zlomyslné a bezcitné povaze. „Už začínala být nuda, jak se tvé šípy vždy odrazily od skalisek vedle terčů. Teď si tomu nasadil korunu!“ Pronesla přidušeně mezi jektavým smíchem.
Měla pravdu, tohle byla vůbec jeho nejhorší střela v životě. Nemohl pochopit, jak se to mohlo stát. Přece mířil přímo na terč. Pomalu se postavil, v hlavě se mu začalo rýsovat podezření. Když na ní tak koukal, byl si tím více a více jistý. Wixis měla nadání pro přírodní magii, dokázala přinutit plameny tančit jak chtěla jen ona, zmrazit vodu a další nesmírně zajímavé věci, mimo jiné dokázala ohnout směr větru. Cítil jak se přestává ovládat, tělem mu projel osten vzteku a vše se ponořilo do červené, horké nicoty.
První ranní paprsky se líně plížily mezi listím stromů. Lesem se ozývaly hlasy, které marně volaly jméno Wixis. Několik postav se pomalu vynořilo z lesa poblíž střelecké podkovy, když v němém úžasu hleděly, na zkrvavené tělo mladičké elfky. Piro, který byl jejím bratrem padl k nehybnému tělu. Už se smrákalo, ale Piro stále truchlil u nehybného těla své mrtvé sestry. I přes naléhání přátel odmítl jít domů a nechat tělo pohřbít. Sestra mu byla vším.
Měsíc zářil na celé království, když v tom se před Pirem zjevila průsvitná dívka. „Bratříčku, to Tiros mě zabil a já jsem teď Víla smrti. V kamenech na cvičišti se ukrývá starodávná síla, která mne proměnila. Bratříčku, najdi Tirose a zabij ho pro mne.“
Piro pátral až vraha našel. Pod falešnou záminkou dovedl Tirose až k podkově s terči. Jen lehké strčení do zad a bude po něm. Tiros se v úleku otočil a chytil Pira za košili, oba chlapci se zřítili do propasti. Krajinou se neslo tiché jako komáří bzučení, táhlé zasténání. To víla plakala. A moc kamenů proměnila hochy v dvouhlavého psa Kerberusa.
Šíp zapíchnutý v kůře stromu na něj vyčítavě hleděl. Možná proto, že strom stál u schodů, tvarem připomínající podkovu. Tyto schody byly umístěny naproti třem terčům a z jejich vrchu se na terče střílelo.
Z davu přihlížejících už zbyla jen Wixis, která se dusila smíchem. Nenáviděl jí. Nikdy si nenechala ujít šanci se mu vysmát. Její krása se nemohla vyrovnat její zlomyslné a bezcitné povaze. „Už začínala být nuda, jak se tvé šípy vždy odrazily od skalisek vedle terčů. Teď si tomu nasadil korunu!“ Pronesla přidušeně mezi jektavým smíchem.
Měla pravdu, tohle byla vůbec jeho nejhorší střela v životě. Nemohl pochopit, jak se to mohlo stát. Přece mířil přímo na terč. Pomalu se postavil, v hlavě se mu začalo rýsovat podezření. Když na ní tak koukal, byl si tím více a více jistý. Wixis měla nadání pro přírodní magii, dokázala přinutit plameny tančit jak chtěla jen ona, zmrazit vodu a další nesmírně zajímavé věci, mimo jiné dokázala ohnout směr větru. Cítil jak se přestává ovládat, tělem mu projel osten vzteku a vše se ponořilo do červené, horké nicoty.
První ranní paprsky se líně plížily mezi listím stromů. Lesem se ozývaly hlasy, které marně volaly jméno Wixis. Několik postav se pomalu vynořilo z lesa poblíž střelecké podkovy, když v němém úžasu hleděly, na zkrvavené tělo mladičké elfky. Piro, který byl jejím bratrem padl k nehybnému tělu. Už se smrákalo, ale Piro stále truchlil u nehybného těla své mrtvé sestry. I přes naléhání přátel odmítl jít domů a nechat tělo pohřbít. Sestra mu byla vším.
Měsíc zářil na celé království, když v tom se před Pirem zjevila průsvitná dívka. „Bratříčku, to Tiros mě zabil a já jsem teď Víla smrti. V kamenech na cvičišti se ukrývá starodávná síla, která mne proměnila. Bratříčku, najdi Tirose a zabij ho pro mne.“
Piro pátral až vraha našel. Pod falešnou záminkou dovedl Tirose až k podkově s terči. Jen lehké strčení do zad a bude po něm. Tiros se v úleku otočil a chytil Pira za košili, oba chlapci se zřítili do propasti. Krajinou se neslo tiché jako komáří bzučení, táhlé zasténání. To víla plakala. A moc kamenů proměnila hochy v dvouhlavého psa Kerberusa.