Mpug Mxingu
Kolemjdoucí
Do pokrývky zabalená a spoutaná Lilian slyšela jen nekonečné bušení mnoha kopyt. Po dlouhé době koně konečně zastavili, čísi paže ji zvedly a kamsi nesly, postavily ji na zem a uvolnily pokrývku i pouta. Lilian se nadechla a rozhlédla se. Viděla jen tmu a plameny v kovaných mísách kolem skalních stěn. Pak si všimla, že se nad ní sklání několik temných postav.
Nebesa! Orkové! A sám náčelník! Vyděsila se Lilian.
„No ano. Jsem to já,“ pravil Ork. Chvíli mlčel a pak pokračoval: „Tak. A teď mi řekni, co proti mně vlastně máš.“
Lilian cítila, jak v ní po úleku roste hněv. Hrdě se napřímila a rozzlobeně vykřikla: „Jste nepřátelé! Unesli jste moji sestru, znemožnili jste naše spojenectví s rodem lidí a teď jste unesli i mě!“
Náčelník si povzdechl a odpověděl: „Všichni to ví, jenom ty ne. Vaše rada starších přislíbila tvoji sestru králi z rodu lidí, když pro vás získá naše provincie. My teď nemáme pokoj, musíme hlídat hranice a není dne, aby se něco nesemlelo. A hlavně, tvoji sestru jsme neunesli. My jsme jí pomohli utéct. Rosien, pojď sem, prosím tě.“ Náčelník Orků se otočil, pohlédl za sebe a do záře plamenů přiběhla Rosien, Lilianina nejmladší sestra. Lilian ji s úlevou objala a přitiskla k srdci.
„Jsi volná,“ pokračoval náčelník: „Můžeš kdykoliv odejít. Nebo si řekni a my tě odvezeme zpátky až do tvé komnaty. Ale teď mě vyslechni, proč jsme tě vlastně přivezli. Já se u vás nesmím ani ukázat a ty osobně bys nepřijela nikdy. Jsi královna Elfů. Máš velký vliv a můžeš naše vztahy urovnat. To je vše, co po tobě chceme.“
Lilian rychle přemýšlela a prohlížela si náčelníka od hlavy po paty. Uvědomila si, že je to první Ork, kterého vidí takto zblízka a že vůbec není tak strašný, jak jí povídali. Není ozbrojený, stojí před ní úplně klidně, má objemný pas, nazelenalou kůži, oči mu nesvítí, košile je mu malá a je ověšený nešikovně kovanými ozdobami. Strach z něho opravdu nejde. Není ani tak ošklivý, jak jí povídali. Právě naopak, svým způsobem je dokonce velmi pěkný i s těmi vyčnívajícími zuby.
Za Rosien se ze tmy vynořila postava mladého Elfa.
„No ano. Je to on. Vždyť ho znáš,“ pokračoval náčelník: „Utekli oba, protože Rosien čeká jeho dítě.“
Nečekanou novinou ohromená Lilian k sobě tiskla svoji radostí poplakávající sestřičku. Hladila ji po blonďaté hlavě a cítila, jak v ní už zase roste hněv. Tentokrát na radu starších. Chtěli vyměnit princeznu za ukradené provincie! Už věděla co udělá. Z pozice nejvyšší velitelky svolá všechny šermířky a na radu starších přijde i s nimi. Ještě rádi zruší tak neuvážený slib. Poté po celém Elvenaru nechá rozhlásit skvělou zprávu: Orkové nejsou nepřátelé Elfů.
Od té doby se Orkové objevovali na karnevalech Elfů, zářivé rostliny Elfů zdobily brány i ve skalních městech Orků, skalní obři těžili mramor i pro Elfy, Elfové ve svých magických školách vymýšleli kouzla i pro Orky a zbraně řinčely už jenom na turnajích. Nad celým Winyandorem vlály bílé vlajky klidu a míru.
Nebesa! Orkové! A sám náčelník! Vyděsila se Lilian.
„No ano. Jsem to já,“ pravil Ork. Chvíli mlčel a pak pokračoval: „Tak. A teď mi řekni, co proti mně vlastně máš.“
Lilian cítila, jak v ní po úleku roste hněv. Hrdě se napřímila a rozzlobeně vykřikla: „Jste nepřátelé! Unesli jste moji sestru, znemožnili jste naše spojenectví s rodem lidí a teď jste unesli i mě!“
Náčelník si povzdechl a odpověděl: „Všichni to ví, jenom ty ne. Vaše rada starších přislíbila tvoji sestru králi z rodu lidí, když pro vás získá naše provincie. My teď nemáme pokoj, musíme hlídat hranice a není dne, aby se něco nesemlelo. A hlavně, tvoji sestru jsme neunesli. My jsme jí pomohli utéct. Rosien, pojď sem, prosím tě.“ Náčelník Orků se otočil, pohlédl za sebe a do záře plamenů přiběhla Rosien, Lilianina nejmladší sestra. Lilian ji s úlevou objala a přitiskla k srdci.
„Jsi volná,“ pokračoval náčelník: „Můžeš kdykoliv odejít. Nebo si řekni a my tě odvezeme zpátky až do tvé komnaty. Ale teď mě vyslechni, proč jsme tě vlastně přivezli. Já se u vás nesmím ani ukázat a ty osobně bys nepřijela nikdy. Jsi královna Elfů. Máš velký vliv a můžeš naše vztahy urovnat. To je vše, co po tobě chceme.“
Lilian rychle přemýšlela a prohlížela si náčelníka od hlavy po paty. Uvědomila si, že je to první Ork, kterého vidí takto zblízka a že vůbec není tak strašný, jak jí povídali. Není ozbrojený, stojí před ní úplně klidně, má objemný pas, nazelenalou kůži, oči mu nesvítí, košile je mu malá a je ověšený nešikovně kovanými ozdobami. Strach z něho opravdu nejde. Není ani tak ošklivý, jak jí povídali. Právě naopak, svým způsobem je dokonce velmi pěkný i s těmi vyčnívajícími zuby.
Za Rosien se ze tmy vynořila postava mladého Elfa.
„No ano. Je to on. Vždyť ho znáš,“ pokračoval náčelník: „Utekli oba, protože Rosien čeká jeho dítě.“
Nečekanou novinou ohromená Lilian k sobě tiskla svoji radostí poplakávající sestřičku. Hladila ji po blonďaté hlavě a cítila, jak v ní už zase roste hněv. Tentokrát na radu starších. Chtěli vyměnit princeznu za ukradené provincie! Už věděla co udělá. Z pozice nejvyšší velitelky svolá všechny šermířky a na radu starších přijde i s nimi. Ještě rádi zruší tak neuvážený slib. Poté po celém Elvenaru nechá rozhlásit skvělou zprávu: Orkové nejsou nepřátelé Elfů.
Od té doby se Orkové objevovali na karnevalech Elfů, zářivé rostliny Elfů zdobily brány i ve skalních městech Orků, skalní obři těžili mramor i pro Elfy, Elfové ve svých magických školách vymýšleli kouzla i pro Orky a zbraně řinčely už jenom na turnajích. Nad celým Winyandorem vlály bílé vlajky klidu a míru.
