• Ahoj návštěvníku! Jsi tu nový?
    Na fóru si nejprve musíš založit účet, aby ses mohl zapojovat do různých diskuzí nebo vytvářet svá vlastní témata. Registraci, která ti zabere jenom pár sekund, provedeš ZDE!

Střet se Sindrim Maty2Cz

  • Zakladatel vlákna DeletedUser1711
  • Vytvořeno

DeletedUser1711

Guest
Kapitola první: Vesnice


Nedávno k nám přišel poutník, který se moc zajímal o bránu, která se nacházela na okraji naší vesnice. Byl to jen pozůstatek nějaké velmi staré budovy, která tu kdysi stála. Překvapilo mě, že ho tak zajímá, ale nevěnoval jsem tomu zvláštní pozornost.
Samozřejmě, že jsem se optal, proč ho tak zajímá, ale byl dost tajemný. Spíše jsem byl zvědav kdo to je a odkud přišel. Za celou dobu, co byl v hostinci si nesundal kápi. Bylo na něm něco divného a měl jsem dost zvláštní pocit, že se dříve či později něco stane.

"Matyassi!!" slyšel jsem jak má sestra křičí. Zrovna se vracela do vesnice s vodou od řeky. Vyběhl jsem z krčmy a překvapeně koukal na konec vesnice, kde se objevovali plameny.
Muži běželi hasit oheň a ženy s dětmi běžely co nejdál od plamenů. Křičeli a ukazovali za vesnici směrem ke staré bráně. Místo pomoci hasit ohně, jsem běžel na konec vesnice, abych zjistil, kdo ten požár založil. To, co vidím jsem rozhodně nečekal. Draky, skřety nebo snad nájezdníky, kteří oberou vesnici, ale že z té brány, která je na kraji vesnice, uvidím vynořovat temné postavy, co zapalují domy a pustoší vesnici, bych nečekal. Stál jsem tam jak solný sloup a nevěřil tomu co vidím. Jako starosta vesnice, jsem nedokázal tomuhle zabránit. Tomuto ne.

"Matyassi, pomoc!!"
Otočil jsem se za hlasem. Sestru držela pod krkem jedna z těch černých bytostí. Běžel jsem ji na pomoc, když v tom přišla rána zezadu do hlavy, jedna z těch bytostí mě srazila na zem a já ztratil vědomí.

Probudil mě déšť, který mi smáčel obličej. Zdálo se, že když jsem byl v bezvědomí přišla bouřka.

Pomalu jsem vstal. Motala se mi hlava a hvězdičky mi létaly před obličejem, ale musel jsem se vrátit do vesnice a zjistit kde je moje sestra. Měli jsme štěstí. Voda uhasila oheň, který ničil mou vesnici, ale nevrátila ji do původního stavu. Většina domů byla napůl spálená a trosky ohořelých trámů čnících k nebi, byla připomínkou hrůzy, která se zde stala. Moje vesnice je v troskách...

"Matyassi!" vykřikl na mě kovář, který mi běžel naproti.
"Olivere, kde je Laira?"
Zarazil se v pohybu. "Pryč."
"J-jak pryč?"
"Unesly ji ty bytosti."
Podlomila se mi kolena a klesl jsem na zem. Zhluboka jsem se nadechl. "Jak dlouho jsem byl mimo?"
"Chvíli. Odešli tou branou, unesli jí a spolu sní i děti." Kovář měl v očích slzy . "Potřebujeme něčí pomoc, aby se nám děti vrátili."
Zvedl jsem hlavu. Myšlenka, která se mi vloudila do hlavy, mě naplnila velkou nadějí. "Sindri," řekl jsem si pro sebe.
"Kdo?"
"Bastard vládce podsvětí. Jednou jsem ho zachránil před jeho vlastním otcem, který se ho snažil zabít. Místo toho se stal jen smrtelným démonem."
"Dé...démon? A ten nám má pomoct?" V očích měl zmatek.
Přikývl jsem. "Jistě. Nikdo jiný nemůže proti temné moci nic dělat. Jen démon proti démonovi nebo si snad někdy slyšel, že by víly vyhrály boj nad temnotou? Vždyť jen díky tomu ony ztratily svůj hvozd a teď se mu už říká Temný hvozd."
Oliver si povzdechl a rezignoval. "A můžu hádat? Ten tvůj Sindri se nachází v Temným hvozdě, co?"
Pomalu jsem vstal a oprášil si kalhoty. "Ne tak docela. Žije na okraji Temného hvozdu, mezi rozcestím k Šibenické hoře a Jezerem mrtvých."
Oliver zvedl ruce. "Ne nechci vědět, jak to víš. To co bylo před tím, než jsi sem přišel a starý pán ti dal svou vesnici, mě vážně nezajímá a nechci o tom nic vědět. "
Ušklíbl jsem se. "Vyrazím hned. Vezmu jen pár věcí." Odcházel jsem od něj, když jsem si na něco vzpomněl. "Olivere?"
"Hmm?"
"Budu potřebovat svůj meč, než se vydám na cestu."
Několikrát překvapeně zamrkal, pak přikývl.


Kapitola druhá: Sindri


Stál jsem před Temným hvozdem. Za opaskem připevněn meč, který byl zvláštní a jediný svého druhu. Zíral jsem na cestu před sebou. Moc se mi do Temného hvozdu nechtělo. Měl jsem obavy z toho co mně čeká, ale pro záchranu své sestry Lairi a dětí z vesnice udělám vše co budu moct.
Ještě chvíli jsem otálel na kraji hvozdu, než jsem do něj s povzdechem vkročil. Očima jsem pročesával temnou krajinu. Bál jsem se toho, co bych zde mohl potkat. Měl jsem prozatím štěstí, tedy než najdu Sindriho. To už takové štěstí mít nemusím. Buď mě bude chtít zabít, nebo mě pošle do háje.
"Matyassi?" ozvalo se za mnou.
Dnes na mě nějak často lidé volají, ale zde jsem to nečekal.
Rychle jsem se otočil a byl připraven tasit meč. Uviděl jsem Sindriho, kterak vystupuje z křovin. Démona tak nezvykle podobného člověku, že by nikdo nevěřil, že jím není.


Tak malá ochutnávka.... nyní střih a reklamní blok. Po reklamě budeme pokračovat
 
Naposledy upraveno moderátorem:

DeletedUser1711

Guest
Po reklamní přestávce pokračování.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Probudila se uprostřed ničeho. Kolem ní nebylo nic jen temnota. Teda to si myslela, dokud nezaslechla kroky, těžké kroky, které neměly rytmus. Zněli tak zvláštně, tohle nemohla být živá bytost.
Těžké černé dveře pobité hřeby se otevřely a do cely, která byla jinak úplně zatemněná, vstoupilo trochu světla.
"Kdo jste! Co po mně chcete?!" vykřikla na postavu, která stála ve dveřích, ale ona jí nemohla dobře vidět, protože jí ta trocha světla oslepila a ona se snažila ho zakrýt rukou tak, aby si oči přivykli alespoň trochu a viděla kdo přišel.
Černá bytost v kápi, které neviděla do tváře k ní pomalu přišla a chytla jí za vlasy.
Táhla Lairu za sebou, zatímco mířili mimo celu, mimo toto vězení ze sklepů do vyšších pater.
Laira křičela a házela sebou. Bylo jí jedno, jak moc to bolí, ona chtěla jen pryč, odsud zpátky domů.
Bytost, která jí za sebou táhla jen trhla jejími vlasy.
Laira vykřikla bolestí, ale nepřestávala se snažit vymanit ze sevření. Pokračovala s tím pořád dokola, než se konečně zastavili.
Ten tvor otevřel obrovské černé dveře posázené mnoha ornamenty a vtáhl jí dovnitř. Poté jí pustil a svým těžkopádným krokem opustil místnost. Laira pomalu vstala, upravila si své plavé vlasy a svýma modrýma očima zkoumala své okolí. Hledala jakoukoliv únikovou cestu.

"Lairo?" zašeptal někdo v místnosti.
Dívka sebou trhla.
"To je Laira!" vykřikl dívčí hlas.
Teď už Laira věděla, kdo to je. Děti z její domoviny.
"Proboha," šeptla, "co tu všichni děláte?"
Položila zbytečnou otázku, ale nic příhodnějšího jí v té chvíli nenapadlo.


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------



"Sindri...já...," začal jsem, ale dál se nedostal.
Démon odhodil dřevo, které držel a rozeběhl se na mě. Jeho dlouhý černý plášť se rozevřel a on z pod něj vytáhl dva meče, které byly z rudého kovu.
"Ne!! Počkej!" vykřikl jsem a tasil meč taktéž.
"Jak se odvažuješ!" zařval svým hrubým hlasem.
Protočil jsem oči a nastavil mu meč na obranu. Nechtěl jsem se s ním zrovna teď utkat.
"Omlouvám se! Nechtěl jsem!"
"Zabil jsi ji! Nemusel jsi ji zabíjet!" křičel na mě.
Neodpovídal jsem. Nechal jsem ho to na mě vykřičet. Nechal jsem ho, aby se mě pokusil zabít, ale rozhodně ho nenechám mě zranit.
"A ještě si dovoluješ tu ukázat po tak dlouhé době! Vypadni! Vypadni odsud, než tě zabiju!" řval na mě jak pominutý a vůbec ho nezajímalo, co dělá.
"Sindri!" křikl jsem na něj, doufaje, že ho to přejde.
Útočil však na mě dál.
Jeden meč jsem mu vykopl z ruky a druhý jsem mu sebral.
"Uklidni se!" zařval jsem na něj.
Hleděl a mě. Oči plné zuřivosti. Zhluboka dýchal svýma žlutýma očima mě propichoval ve snaze mě zabít.
"Víš, že jsem na výběr neměl. Měla tělo plné jedu. Měl jsem ji nechat aby se trápila?"
Trhl hlavou do strany. Nechtěl na mě upírat zrak po této větě. "Ne."
"Fajn."
"Proč jsi tu?"
"Potřebuji pomoct."
Otočil se ke mně zády. Posbíral své meče, nabral do náruče dříví, odhrnul dlouhé vlasy z očí skrze které se na mě díval. "Pojď za mnou," řekl jen a zmizel v křoví, ve kterém se objevil.
Během pár minut jsme byly v jeho chatrči. Usedl jsem ke stolu, který tu měl a začal s vyprávěním svého příběhu. Ani jednou mě nezastavil. Nevěděl jsem jestli mě vůbec poslouchá, ale vyprávěl jsem dál. Až poté co jsem skončil se zeptal.
"Kolik?"
"Patnáct."
"Kolik jí je?"
"Devatenáct."
"Jak vypadá ta brána?"
"Obyčejně. Z mramorových kvádrů na nichž jsou vytesány ornamenty se třemi dlouhými železnými ostny, které bráni v průchodu a nad nimi je kozí hlava."
"Draci."
Překvapeně jsem se na něj podíval. "C-co?"
"Draci budou vědět víc."
"O čem to mluvíš?" ptal jsem se ho zmateně.
"Tyhle brány jsou všude. On se musel vrátit."
"Kdo?! A jací draci?!"


Po reklamách bude další pokračování
 
Naposledy upraveno moderátorem:

Sindri

Guest
Mno, brát v potaz budeme pouze obsah úvodního příspěvku, s tím počítej. :)
 

DeletedUser1671

Guest
Po reklamní přestávce pokračování.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Probudila se uprostřed ničeho. Kolem ní nebylo nic jen temnota. Teda to si myslela, dokud nezaslechla kroky, těžké kroky, které neměly rytmus. Zněli tak zvláštně, tohle nemohla být živá bytost.
Těžké černé dveře pobité hřeby se otevřely a do cely, která byla jinak úplně zatemněná, vstoupilo trochu světla.
"Kdo jste! Co po mně chcete?!" vykřikla na postavu, která stála ve dveřích, ale ona jí nemohla dobře vidět, protože jí ta trocha světla oslepila a ona se snažila ho zakrýt rukou tak, aby si oči přivykli alespoň trochu a viděla kdo přišel.
Černá bytost v kápi, které neviděla do tváře k ní pomalu přišla a chytla jí za vlasy.
Táhla Lairu za sebou, zatímco mířili mimo celu, mimo toto vězení ze sklepů do vyšších pater.
Laira křičela a házela sebou. Bylo jí jedno, jak moc to bolí, ona chtěla jen pryč, odsud zpátky domů.
Bytost, která jí za sebou táhla jen trhla jejími vlasy.
Laira vykřikla bolestí, ale nepřestávala se snažit vymanit ze sevření. Pokračovala s tím pořád dokola, než se konečně zastavili.
Ten tvor otevřel obrovské černé dveře posázené mnoha ornamenty a vtáhl jí dovnitř. Poté jí pustil a svým těžkopádným krokem opustil místnost. Laira pomalu vstala, upravila si své plavé vlasy a svýma modrýma očima zkoumala své okolí. Hledala jakoukoliv únikovou cestu.

"Lairo?" zašeptal někdo v místnosti.
Dívka sebou trhla.
"To je Laira!" vykřikl dívčí hlas.
Teď už Laira věděla, kdo to je. Děti z její domoviny.
"Proboha," šeptla, "co tu všichni děláte?"
Položila zbytečnou otázku, ale nic příhodnějšího jí v té chvíli nenapadlo.


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------



"Sindri...já...," začal jsem, ale dál se nedostal.
Démon odhodil dřevo, které držel a rozeběhl se na mě. Jeho dlouhý černý plášť se rozevřel a on z pod něj vytáhl dva meče, které byly z rudého kovu.
"Ne!! Počkej!" vykřikl jsem a tasil meč taktéž.
"Jak se odvažuješ!" zařval svým hrubým hlasem.
Protočil jsem oči a nastavil mu meč na obranu. Nechtěl jsem se s ním zrovna teď utkat.
"Omlouvám se! Nechtěl jsem!"
"Zabil jsi ji! Nemusel jsi ji zabíjet!" křičel na mě.
Neodpovídal jsem. Nechal jsem ho to na mě vykřičet. Nechal jsem ho, aby se mě pokusil zabít, ale rozhodně ho nenechám mě zranit.
"A ještě si dovoluješ tu ukázat po tak dlouhé době! Vypadni! Vypadni odsud, než tě zabiju!" řval na mě jak pominutý a vůbec ho nezajímalo, co dělá.
"Sindri!" křikl jsem na něj, doufaje, že ho to přejde.
Útočil však na mě dál.
Jeden meč jsem mu vykopl z ruky a druhý jsem mu sebral.
"Uklidni se!" zařval jsem na něj.
Hleděl a mě. Oči plné zuřivosti. Zhluboka dýchal svýma žlutýma očima mě propichoval ve snaze mě zabít.
"Víš, že jsem na výběr neměl. Měla tělo plné jedu. Měl jsem ji nechat aby se trápila?"
Trhl hlavou do strany. Nechtěl na mě upírat zrak po této větě. "Ne."
"Fajn."
"Proč jsi tu?"
"Potřebuji pomoct."
Otočil se ke mně zády. Posbíral své meče, nabral do náruče dříví, odhrnul dlouhé vlasy z očí skrze které se na mě díval. "Pojď za mnou," řekl jen a zmizel v křoví, ve kterém se objevil.
Během pár minut jsme byly v jeho chatrči. Usedl jsem ke stolu, který tu měl a začal s vyprávěním svého příběhu. Ani jednou mě nezastavil. Nevěděl jsem jestli mě vůbec poslouchá, ale vyprávěl jsem dál. Až poté co jsem skončil se zeptal.
"Kolik?"
"Patnáct."
"Kolik jí je?"
"Devatenáct."
"Jak vypadá ta brána?"
"Obyčejně. Z mramorových kvádrů na nichž jsou vytesány ornamenty se třemi dlouhými železnými ostny, které bráni v průchodu a nad nimi je kozí hlava."
"Draci."
Překvapeně jsem se na něj podíval. "C-co?"
"Draci budou vědět víc."
"O čem to mluvíš?" ptal jsem se ho zmateně.
"Tyhle brány jsou všude. On se musel vrátit."
"Kdo?! A jací draci?!"


Po reklamách bude další pokračování
 

DeletedUser1711

Guest
Tak zde je pokračování i když mimo soutěž ;)


Kapitola třetí: Draci

Sindri si povzdechl. Normálně toho moc nenamluvil, ale odpovídat mi takhle krátkými větami, někdy i jednoslovně, znamenalo ode mně další otázky, které on neměl rád.
"Je jedno kdo. Musíme do Delfských hor."
Zamračil jsem se. Raději jsem otázky, které mě svrběli na jazyku, nevyslovil. Pro své dobro, jsem raději mlčel.
Sindri si rukou pročísl vlasy. Podíval se na mě a pokynul mi hlavou, abychom už šli.
Vstal jsem a vyrazil za ním.
"Půjdeme asi den, ale jestli chceš můžeme si vzít koně," řekl mi.
"Koně."
"Několik hodin."
Protočil jsem oči. Ten démon mě začal štvát.
Nevěřícně jsem na něj pohlédl. Jo dobře, nesnášel jsem koně. Tedy, ne že bych je nesnášel, jen ta představa strávit na koňském hřbetě půl dne byla děsivá. Teď však šlo o to, zachránit ty děti a svou sestru.

Cestou jsme se zbavili obrovských pavouků - když myslím obrovských, tak myslím velké jako kůň, pavouky s obrovskými kusadly, které by vás nejraději chtěli sežrat, jsme se konečně dostali do Delfských hor.
"Kudy teď?" zeptal jsem se ho, když slezl z koně.
Nikde žádná cesta a vypadalo to, že ani neměl v úmyslu nějakou najít. Takže kam teď?
Zvedl jen hlavu a já pochopil.
"Nahoru mě nedostaneš Sindri! Nejsem blázen! Chceš nás oba zabít?!"
"Jinak se k drakům nedostaneš."
Hlasitě jsem zasténal. "Jsi vážně blázen. Uvědomuješ si vůbec, jak je to strmý?"
"Je mi to jedno."
"Fajn! Jak chceš," zavrčel jsem a postavil se vedle něj.
Oba jsme civěli na tu vysokou horu, kterou jsme museli vyšplhat. Dost prudká, ale s výčnělky, abychom se vyšplhali tam, kam Sindri potřebuje.
"Jdeš první," zkonstatoval Sindri.
Otočil jsem na něj svůj zděšený pohled. "Víš kolik let jsem už nešplhal?"
"Tak si to znovu připomeneš."
"Do háje s tebou ty starý bláznivý démone!" zavrčel jsem a přiblížil se k hoře. Zapřel jsem ruce o dobré úchyty a začal pomalu šplhat.
Sindri měl překvapivě pravdu. Rychle jsem si vzpomněl na všechno a věděl jsem kam dát ruce a nohy, aniž bych nad tím dlouho přemýšlel.
"Tak jak to jde?" optal se hlas nade mnou.
Ano předběhl mě. Byl rychlejší a více riskoval, ale to mi bylo jedno.
Ušklíbl jsem se. "Perfektně."
"Už tam budeme. Támhle je převis. Jen pár metrů a pak už lézt nemusíš."
Uchechtl jsem se sám pro sebe. "To je super," řekl jsem si a pokračoval.
Po pár metrech jsem už dostal pomocnou ruku od Sindriho, který mě vytáhl na plošinu před dračí slují, kde jsem už mohl normálně chodit.

Když jsem se trochu vydýchal a narovnal se, abych se mohl rozhlédnout, Sindri stál u jakého si létajícího plavidla, které připomínalo loď.
"Co je to?"
"Loď."
Zvrátil jsem oči k nebi "To vidím, ale jak to že dokáže plout na vzduchu?"
"Kouzlo."
"A čí je ta loď?"

"Nevím, ale krade vejce."
Zamračil jsem se a pohlédl do vnitřku lodi. A vážně, na dně lodě bylo několik vajec. Obrovská černá vejce s bílými prasklinkami.
"Dračí vejce?"
Sindri přikývl. "Musíme lupiče zastavit a vejce vrátit."

Zhluboka jsem se nadechl, abych něco řekl, ale Sindri mě předběhl.
"Nevím, proč tu nejsou draci."
Zakroutil jsem hlavou. Fajn, teď už mě ani nenechá mluvit?
"Jdeme," rozhodl Sindri a vstoupil do jeskyně, která náležela drakům.
Následoval jsem ho bez otázek, stejně by mi s největší pravděpodobností pořádně ani neodpověděl.
"To bude mít můj pán radost, až mu ukážu všechna ta vejce," zapištěl hlas, který se ozýval z konce chodby.
Zamračil jsem se. Ten hlas.
"Maghen."
"Myslel jsem...."
"Ne."
"Přestaň! Nech mě domluvit!"
Ušklíbl se a pohlédl na mě. Pokynul hlavou ke konci chodby a pak vyrazil i s mečem v ruce, který si mezitím vytáhl. Než jsem stihl zareagovat, Maghen vykřikl zděšením, což znamenalo jediné.
Doběhl jsem rychle k nim a uviděl Sindriho, jak drží meč a na konci toho meče se nacházel Maghen, který měl špičku meče přímo před okem.
"Řekni mému otci, že draky do svých spárů nedostane!" zahřměl svým hrubým hlasem Sindri.
Maghen přikývl.
"Ty vejce vrať a pak zmiz!"
Zase jen přikývl a odběhl ven.
Následoval jsem ho a dohlížel na to, aby se všechna vejce vrátila.
Když Maghen vracel poslední za mými zády zavířil vzduch, přistálo něco těžkého.
"Co tu pohledáváš člověče?" zeptal se mě drak.
Nasucho jsem polkl. "Přišel jsem pro radu, ale teď dohlížím na to, aby se vám vrátila vejce, které vám mohly být odcizeny," řekl jsem a ani se neotáčel. Dost mě ten drak zaskočil.
Cítil jsem na sobě dračí dech. "Říkáš pravdu, to je obdivuhodné. Kde je Sindri?"
"Uvnitř."
"Ne už jsem tady," řekl Sindri, který se náhle objevil ve vstupu do jeskyně a za sebou měl Maghena, který okamžitě zmizel, jakmile měl příležitost.
"Co potřebuješ?"
"Brány s kozí hlavou jsou aktivovány," řekl jen.
"To je zlé," zahřímal drak.
Sindri jen přikývl. "Jak je aktivujeme abychom mohly vstoupit do jeho světa?"
"Proč to chceš?"
"Unesly mou sestru a děti z mé vesnice," řekl jsem rychle a už stál čelem k drakovi. Překvapilo mě to. Byl obrovský a černý. Stejně černý s bílými prasklinami, jako byly vejce.
"Jedině krev nevinného zvířete otevře bránu tam, kam potřebujete," řekl drak a dál se nám už nevěnoval. Chtěl odejít, ale já ho ještě zastavil.
"Jak ji zničím?"
"Hlava kozla oživne a zbortí všechny brány jen tehdy, když společná krev se nechá pozřít."
"Co tím myslíte?"

Neodpověděl. Zmizel ve sluji a nás si dál nevšímal.
"Vrátíme se," řekl Sindri.
 
Naposledy upraveno moderátorem:

DeletedUser1711

Guest
Jako každý večer je zde pokračování ;)

Kapitola čtvrtá: Čisté zvíře


"To chceš zase slézat zase tu stěnu? Nahoru těžce a co teprve dolů? jak to chceš udělat?"
"Skoč."
"Co-cože?!"
Sindri protočil oči. "Zastavím nás."
Koukal jsem na něj, jako kdyby spadl z višně.
"Jsem démon," řekl prostě a poté do mě strčil.
"ÁÁÁÁÁÁ!!" řval jsem z plných plic když jsem padal dolů. Dal jsem si ruce před oči, abych neviděl tu blížící se zemi, ale po chvli jsem přestal padat. Už jsem necítíl vítr ve vasech a hrůzu jak skončí pád. Když jsem otevřel oči, byl jsem několik centimetrů nad zemí a Sindri už stál vedle mě. Díval se na mě trochu naštvaně.
"Nevěřil jsi mi."
Zhoupnul jsem se na nohy z té neviditelné země. "Ne."
"Musíme zabít jednorožce."
Povzdechl jsem si. "Nevinné zvíře," řekl jsem si a nasedl na koně, který se pásl na travnaté louce.
Sindri vůbec nic neřekl a rozjel se po louce směrem do Elfské provincie.
"Než se vůbec dostaneme k mé sestře, bude měsíc pryč," zavrčel jsem a pobídl koně.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------


Otevřeli se velké černé dveře a za nimi se objevila vysoká postava s fialovými vlasy.

"Moje drahá Lairo," řekl ten muž.
"K-kdo jste?!" hrůzou se ji svíral žaludek.
Děti se hrůzou choulili k sobě a rychle schovali za ní. Báli se toho muže.
Ušklíbl se. "Tvůj otec."
"Nejste. Můj otec dávno zemřel."
Rozesmálo ho to. "Víš to jistě? Ani ty ani tvůj bratr to nemůžete vědět jistě. Byly jste batolata, když vám zemřela ta děvka, co vás porodila."
"Nemluv takto o naší matce!"
Máchl rukou a Lairu to gesto poslalo k zemi. Cítila, jakoby jí někdo vrazil facku, přesto že se jí nikdo nedotkl.
"Můžu si o ní říkat co chci!" zavrčel jí do obličeje.Zjevil se přímo před ní aniž by postřehla jakýkoli jeho pohyb.
"Vezměte kluky!" vyštěkl rozkaz na černé postavy, které hlídaly dveře.
Chlapci křičeli a vzpírali se temným bytostem, které je chytal a vláčeli. Nebyli platné nářky dětí, když je temné postavy vlekli ven z komnaty.
"Co s nimi uděláš?" zeptala se odhodlaně, ale přesto vystrašeně Laira.
Měla pocit že v jeho očích se éobjevyli blesky. "Zabiju při obřadu."
Z těžka zalapala po dechu. Teď se už bála, že tu všichni zemřou dříve, než Matyass přijde.


----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


U Stříbrného jezera se páslo stádo jednorožců. Krásná bílá stvoření s čistou duší, která věřila a rozuměla bytostem, která na ní mluvily.
"Tohle nedokážu," řekl jsem Sindrimu.
"Musíš. Tvá sestra jinak zemře."
Zatnul jsem zuby k sobě a pohlédl na něj. "Udělám to jinak."
"Jak jinak?!"
Slezl jsem z koně a zamířil si to přes louku kde se pásli jednorožci.
Několik z nich se na mě otočilo. Přešel jsem k jednomu z nejstarších z nich a položil mu ruku na jeho nos.
Chvíli jsme tam jen tak stály, než pokýval hlavou. Rozumněl mi.
Usmál jsem se a otočil se, abych vyrazil zpět. Jednorožec šel za mnou. Opustil své stádo, které ho nechávalo odejít. Chápali jeho rozhodnutí, stejně jako moje.
Když jsem se vrátil k Sindrimu, nechápavě na mě koukal.
"Jak?"
Usmál jsem se. "Požádal jsem ho."
Nechápal, ale neptal se dál. Bylo mu to jedno.
Vydali jsme se zpět k mému domovu. Trvalo několik hodin, slunko už se pomalu sklánělo k obzoru, když jsme dorazili k vesnici.
Celá vesnice byla nadšená, když jsem se konečně objevil doma, ale nemohl jsem tu dlouho zůstat.
"Sindri?"
"Hmm? "
"Zvládneš to?"
Uchechtl se. "Jistě."
"Ta temnota, ne-..."
"Ne!" zavrčel a rozjel se k bráně, kterou jsme potřebovali otevřít.
Jel jsem hned za ním a jednorožec též. U brány jsme slezly z koní a já požádal to nejčistší zvíře, aby si před ní lehlo.
"Proč?"
"Protože on umírá," vysvětlil jsem mu.
"Podřízneš ho?"
"Něco lepšího tě napadlo?"
"Probodni mu bok."
Udělal jsem co mi poradil. Jednorožec pomalu krvácel na dlažbu u brány a mě ho bylo líto. Nemohl jsem se na to dívat. Když mu ochablo tělo a stříbrná krev se dostala až k bráně, ozvaly se hrozné skřípavé zvuky. Zakryl jsem si uši. Myslel jsem, že díky těm zvukům přijdu o sluch. Bylo to něco děsivého, když se želzné ostny v bráně otevírali.
Když zvuky odezněly, otevřel se průchod. Fialovo, černá vířící hmota, která vypadala nebezpečně.
"Chceš jít první?" zeptal jsem se Sindriho.
Vůbec neodpověděl a jednoduše vkročil.
Chvíli jsem váhal a stál před branou, civěl do té hmoty, než jsem se odhodlal vstoupit.


Podle toho kolik bylo zobrazení usuzuji že se zatím povídka líbí, tak se pokusím pokračovat ;)
 
Naposledy upraveno moderátorem:

DeletedUser1711

Guest


Kapitola pátá: Záchrana

Motala se mi hlava. Nevěděl jsem jestli stojím na místě, nebo se točím dokola. Bylo mi špatně z toho neustálého točení a cítil jsem, jakoby mě někdo chytl pod žebry a silně mačkal. Špatně se mi dýchalo.
Náhle nic. Všechno skončilo. Stál jsem na pevné zemi a vedle mě trochu dezorientovaný Sindri.
"V pohodě?" zeptal jsem se ho.
Přikývl.
"Kde to jsme?"
Sindri se rozhlédl kolem sebe. "Nemám tušení."
Tasil jsem meč a párkrát si s ním máchl kolem sebe. "No tak to jdeme zjistit a prozkoumat to," rozhodl jsem.
Sindri mě chytl za rameno. "Jdu první," řekl s úsměvem.
Tak počkat....usmál se...cože?
"Děje se něco?"
Zakroutil hlavou. "Proč?"

"Usmál jsi se."
Ani se na mě nepodíval. "Neusmál."
Zakroutil jsem hlavou, abych si utřídil myšlenky.
"Jdeme!" rozkázal a šel první chodbou, kterou viděl.
Než jsem za ním šel, rozhlédl jsem se pořádně kolem. Obrovská kulatá místnost s několika v stupy, které mířili do neznáma, ale všechny chodby byly stejné. Všechno temně fialové, až černé. Materiál, ze kterého toto místo bylo postaveno jsem nepoznával. Nikde jsem neviděl, žádné známky loučí, nebo nějakých svíček a přitom, jakoby tu světlo bylo.

Šel jsem několik kroků za Sindrim. Obezřetně jsem se rozhlížel kolem sebe.
Ze zdi se zničeho nic bez jakéhokoliv varování vyřítilo několik černých postav.
Sindri ani nepřemýšlel , vytasil meč a hned se s několika dal do boje. Ale meč jimi jen procházel, jakoby vůbec nebyl.

Byl jsem z toho překvapený stejně jako on, ale než jsem si to vůbec v hlavě uspořádal, chytli ho a další se pokusil chytnout i mě, ale instinktivně jsem po něm máchnul mečem.
Samotného mě překvapilo, že když jím meč projel, on se rozpadl na tisíce malých kousků skla.
Zbytek bytostí se otočilo. Pustili Sindriho, protože ho nepovažovali za hrozbu a zaměřili se na mě. Obestoupili mě dokola, abych nemohl uniknout, ale to byla jejich chyba. Jen jsem se rozmáchl, otočil se dokola a všechny ty bytosti se rozpadly.

"Páni," vyšlo ze Sindriho.
"Teď už chápu, proč je tak výjimečný," řekl jsem si pro sebe a prohlédl si meč.
"Kde jsi ho vzal?" zeptal se mě.
Otočil jsem na něj svou pozornost. "Nevím. Měl jsem ho celý život."
"Takže tímhle ho můžeš zabít."
"Koho? Pořád o někom mluvíš, ale netuším koho máš na mysli."
Vážně se mi podíval do očí. "Boha."
Vytřeštil jsem oči, ale než jsem mu vůbec mohl reagovat, už mi mizel z očí jinou chodbou.
Prošli jsme pár chodeb, než jsme narazili na velké černé dveře poseté ornamenty.
Podíval jsem se na Sindriho. Oba jsme na sebe kývli.
Opřeli jsme se do těžkých dveří, které se pomalu otvíraly.
"Matyassi!" ozval se výkřik! Ze šera vyskočila má sestra a vrhla se mi kolem krku.
"Lairo!" řekl jsem překvapeně. Když jsem zahlédl tu změť kudrn, pevně jsem ji objal.
"Kde jsou děti?" ozval se náhle Sindri.
"Odvedli je," odpověděla ztěžka Laira.
"Kam?" vypadlo ze mně.
"Netuším."
"Jdeme!" zavelel jsem a okamžitě se vyprostil z objetí své sestry. Šli jsem dál chodbou.
"Ale, ale, ale....," ozvalo se naproti mě.
Překvapeně jsem se zastavil a připravil se k útoku, ale než jsem mohl cokoli udělat, Sindri vyrazil v před bez přemýšlení.
"Ne! Počkej!" vykřikla Laira.
Muž, který tam stál máchl rukou, ale Sindri, aniž by ho to zastavilo, jen pozvedl ruku a ten neviditelný úder odrazil. Ten muž se zarazil a vrhl po něm něco dalšího, ale to Sindri pohltil mečem. Než se odhodlal k něčemu dalšímu...démon byl u něj a zle se ušklíbl.
"Zemři!" zavrčel mu do obličeje a probodl ho svým mečem.
Místo toho, aby padl k zemi a pomalu umíral, jen se začal smát.
Sindriho to překvapilo, ale ne mě.
"Sindri!" zařval jsem na něj a hodil mu svůj meč.
Udělal pár kroků směrem ke mě a chytil meč do natažené ruky.
Ten muž s fialovými vlasy ho nezastavil. Jen se smál dál, jakoby neměl vůbec strach z toho, že ho vlastně tímhle mečem může zabít.
"I když se mě pokusíš zabít ty nečisté stvoření, jemu to bude jedno! On si najde někoho jiného, kdo zničí svět!"
Vůbec mi to nedávalo smysl. Ten koho on zastupoval byl Bůh, podle toho, co řekl Sindri, ale proč by bůh chtěl zničit své dílo?
"Myslíš si to? Tenhle meč, vyrobil on sám." Zavrčel Sindri a dvěma rychlími kroky byl u toho muže s fialovými vlasy.
Než mu vůbec došlo, co řekl, jeho hlava ležela na podlaze a jeho tělo se skácelo k zemi. Žádná krev. To tělo zmizelo, jakoby jsme zabili ducha.
Sindri se ke mně vrátil. Sestra se objevila po mém boku a my šli dál hledat děti. Žádné další temné bytosti, jen prázdné chodby a dětský pláč.
Laira se bez rozmýšlení vrhla k prvním dveřím, zpoza kterých slyšela dětský pláč. Rozevřela je a viděla zbylé děti, které přežili.
"Lairo! Matyassi!" vykřikly děti šťastně, když nás viděly.
Když jsme je zbavili pout, všechny nás objaly.
"Rhen,Finn, Grace a Devon jsou pryč," řekla tiše jedna dívka, která plakala.
Laira sklopila pohled. "Odvedeme vás zpět domů a pak se pro ně vrátíme, ano?"
"Myslíš, že žijí?" zeptal se jeden chlapec, kterému nemohlo být víc než deset.
"Určitě," řekl jsem nahlas.
Všem se rozzářili oči.
"Jdeme," vyšlo ze Sindriho, který stál na chodbě, "Nelíbí se mi tady."
Přikývl jsem. "Rychle."
Děti šly všechny rychle ven. Sindri je vedl k průchodu a já s Lairou jsme uzavírali skupinu.
"Matyassi?!" ozval se náhle Sindri.
Trhlo to se mnou. Tíživé ticho a on mě musel oslovit. "No?"
"Pamatuješ, co řekl Drak?"
"Hlava kozla zbortí všechny brány, jen tehdy, když spolčená krev se nechá pozřít proč?"
Sindri mi pokynul, abych šel k němu. ¨
"Myslel tím sourozence."
"Tím chceš říct...."
"Musíme spolu vstoupit do brány a nechat se jí pozřít? Takže nás to zabije?" zeptala se Laira.
Rychle jsem se otočil za jejím hlasem. Vůbec jsem netušil že se tu objevila.
"Víte. Ten muž říkal, že je náš otec," řekla Laira, když jsme šli několik chvil beze slova.
Sindri se zarazil. "Otec?"
"Nevěřila jsem mu."
"Pak by vysvětlovalo, odkud máš ten meč," konstatoval Sindri.
Neřekl jsem k tomu nic. Byl jsem zahloubán do svých myšlenek, které mířili jen k tomu jedinému. Já za chvíli zemřu!
Přišli jsme k bráně a já věděl, že se blíží konec cesty pro mně a Lairu.

Děti jsme jsme poslali branou napřed.
Předal jsem Sindrimu svůj meč. "Teď už chápu, proč jsi se usmíval a chtěl jsi jít první," řekl jsem mu a objal ho.
Přikývl. "Promiň."
Usmál jsem se. "Za co? Že jsi mi to nechtěl říct, protože jsi mě potřeboval soustředěného a klidného?"
Znova jen přikývl.
"Teď je ten meč tvůj. Já už ho nebudu potřebovat. Sbohem, příteli," řekl jsem a otočil se čelem k bráně.
Laira přešla k Sindrimu. "Děkuji za záchranu," řekla démonovi a políbila ho.
"Poslal jsem vás oba na smrt. Neděkuj za věc, kterou jsem neuskutečnil. Teď tě zachránit nemůžu."
"Jsi nějak výřečný," řekl jsem mu se smíchem, ale slova mi začala váznout v krku. Už běž než vstoupíme do brány my a doveď děti do vesnice
"Zachránil jsi děti, na tohle se soustřeď."
Poprvé a naposledy ho objala a poté se přidala ke mně. Sindri se ještě naposledy ohlédl, než vstoupil do brány a pak zmizel v té fialovo černé hmotě. Ještě chvíli jsme čekali a pak jsem chytil sestru za ruku.
"Mám tě rád, sestro."
"Já tebe taky," řekla a oba jsme naráz vkročili do brány, které se rozechvěla a neklidně vířila, když cítila sourozeneckou krev.

Tohle je konec mého příběhu. Možná jsem se s Bohem setkal a možná taky ne. Ale to už by byl jiný příběh.

Ale prozatím sbohem.

Tak snad se příběh líbil a třeba v budoucnu bude další ;)
 

Santerr

Veterán
Příběh byl moc pěkný, na konci by se to dalo ještě trošinku prodloužit třeba popisem, jak se brána rozpadla a uzavřela, ale i tak to bylo moc hezké a čtivé. Jedinou malou výtku mám a to gramatika... trošku na ní zapracuj ;) Jinak máš ode mne palec nahoru :)
 
Nahoru