Maatina
Znalec fóra
Tak to ne! Zde už jdou veškeré žerty stranou! Bezpečnost města musí být zajištěna! Rada města se usnesla jednohlasně a byla vyslána výprava směrem k daleké provincii, kde by se měl nacházet Enšpígl všech Enšpíglů, ten, o kterém si vypráví lidé i elfové napříč celým Elvenarem, sám proslulý Sindri.
Byla to cesta dlouhá, mnoho hor bylo zdoláno, mnoho jezer přeplaveno, až naše výprava došla k rozcestí, které mělo být, jak se zdálo, tím posledním. A ošívající se a zlořečící poutník napovídal mnohé. "Ten mizera, ten zlotřilec! Prý voda jako z nejčistší studánky, ta nejvíc osvěžující, cos kdy pil, nejlahodnější, nejchladivější.. ten bídák!" Výprava se od něj dozvěděla, že si z něj Sindri pěkně vystřelil. Za informaci o té nejlepší vodě, co kdy pil, vyhandloval celý jeho oběd, co si nesl v ranečku. Kus pečeně, půl bochníku chleba a láhev vína. Namísto té zázračné studánky pak náš poutník našel bahniště se stádem divokých prasat. Běžel, co mu síly stačily, jeden divočák ho ještě stihnul potrkat, je hladový, utrmácený, zablácený a může si leda tak pořádně zaklít, čehož ostatně notně využívá.
Velitel vydal rozkaz a muži se opatrně přibližovali na místo, kde by se měl nacházet obávaný šprýmař. Šli cestou, kudy přišel poutník, přes velkou louku a nalezli chýši. Bylo pootevřeno. A uvnitř.. skromná postel, komoda, pár židlí, stůl a na něm lístek se vzkazem: "Najdete mne zde. Sindri." A ke vzkazu byla opravdu přiložena mapka. Mapka? Mapa! Cesta vedla přes mnoho dalších provincií. I nezbývalo, než se po ní vydat. A tak naši hrdinové ušli další pořádný kus cesty, zdolali mnoho hor, přepluli mnoho jezer, až jim začala být krajina nějak povědomá. A aby ne! Přibližovali se nazpět ke svému městu. A v tom cíl jejich cesty dle mapy končil. To přeci není možné! On si z nás snad opět vystřelil!
Když přicházeli k branám svého města, běžel jim naproti poslíček. "Veliteli, máte zde dopis." "Ukaž." V dopise stálo: "Vážený veliteli Tvého města, dnes jsem se navrátil do svojí chýše a zjistil, že mě předtím někdo bez vyzvání navštívil. Neškodila by nějaká omluva. Dokonce mi zmizel ze stolu lístek se vzkazem a mapa, kterou jsem tam měl pro přítele. Inu, možná je v některých krajích zvykem chodit do cizích domovů bez vyzvání a brát si tam, co člověku libo. Možná se taky tak někdy podívám do nějakého města a vezmu si, co se mi zamane. Pokud jsem tak již neučinil. Pak bychom si byli kvit. Protože však vím, co se sluší a patří, jako dar zanechám pár vajec. S úctou Sindri."
Když velitel dočetl, vzkřikl: "Ten mizera!" A pustil se do neřízenécho smíchu. Nechápajícím přihlížejícím koloval dopis v rukách, četli a smáli se taky. A tak celá mise taky skončila. Vždyť si taky byli kvit.
Byla to cesta dlouhá, mnoho hor bylo zdoláno, mnoho jezer přeplaveno, až naše výprava došla k rozcestí, které mělo být, jak se zdálo, tím posledním. A ošívající se a zlořečící poutník napovídal mnohé. "Ten mizera, ten zlotřilec! Prý voda jako z nejčistší studánky, ta nejvíc osvěžující, cos kdy pil, nejlahodnější, nejchladivější.. ten bídák!" Výprava se od něj dozvěděla, že si z něj Sindri pěkně vystřelil. Za informaci o té nejlepší vodě, co kdy pil, vyhandloval celý jeho oběd, co si nesl v ranečku. Kus pečeně, půl bochníku chleba a láhev vína. Namísto té zázračné studánky pak náš poutník našel bahniště se stádem divokých prasat. Běžel, co mu síly stačily, jeden divočák ho ještě stihnul potrkat, je hladový, utrmácený, zablácený a může si leda tak pořádně zaklít, čehož ostatně notně využívá.
Velitel vydal rozkaz a muži se opatrně přibližovali na místo, kde by se měl nacházet obávaný šprýmař. Šli cestou, kudy přišel poutník, přes velkou louku a nalezli chýši. Bylo pootevřeno. A uvnitř.. skromná postel, komoda, pár židlí, stůl a na něm lístek se vzkazem: "Najdete mne zde. Sindri." A ke vzkazu byla opravdu přiložena mapka. Mapka? Mapa! Cesta vedla přes mnoho dalších provincií. I nezbývalo, než se po ní vydat. A tak naši hrdinové ušli další pořádný kus cesty, zdolali mnoho hor, přepluli mnoho jezer, až jim začala být krajina nějak povědomá. A aby ne! Přibližovali se nazpět ke svému městu. A v tom cíl jejich cesty dle mapy končil. To přeci není možné! On si z nás snad opět vystřelil!
Když přicházeli k branám svého města, běžel jim naproti poslíček. "Veliteli, máte zde dopis." "Ukaž." V dopise stálo: "Vážený veliteli Tvého města, dnes jsem se navrátil do svojí chýše a zjistil, že mě předtím někdo bez vyzvání navštívil. Neškodila by nějaká omluva. Dokonce mi zmizel ze stolu lístek se vzkazem a mapa, kterou jsem tam měl pro přítele. Inu, možná je v některých krajích zvykem chodit do cizích domovů bez vyzvání a brát si tam, co člověku libo. Možná se taky tak někdy podívám do nějakého města a vezmu si, co se mi zamane. Pokud jsem tak již neučinil. Pak bychom si byli kvit. Protože však vím, co se sluší a patří, jako dar zanechám pár vajec. S úctou Sindri."
Když velitel dočetl, vzkřikl: "Ten mizera!" A pustil se do neřízenécho smíchu. Nechápajícím přihlížejícím koloval dopis v rukách, četli a smáli se taky. A tak celá mise taky skončila. Vždyť si taky byli kvit.