Lukula
Velmistr písma
„Jakpak teď asi vypadá? Stojí ještě náš dům?“, přemítala, zatímco jí vítr čechral dlouhé havraní vlasy a něžně laskal její tváře. Donesl k ní vůni zelených luk a zčeřených potůčků. Připomínka toho, že je blízko.
Před čtyřmi roky oznámila svému otci, že chce poznat svět. Jako studentka mystických věd odcestovala tisíce mil na západ do bájného města Ishna’raal, kde došlo k největšímu střetu mezi nekromanty a čaroději během války o Kwirn’naal – zemi draků. Kwirn’naal od konce války hyzdí zpustošená krajina obývaná orky, táhnoucí se severně od města až k mohutným horám, známým jako Barakzar, kde mohutní a podsadití trpaslíci těží mithrill a vzácné kamení hluboko pod horou. Při návštěvě jejich města Undazar našla v knihovně starou mapu odkazující na říši Lorestir, rozprostírající se 400 mil jihovýchodně od trpasličích hor.
Objevila tam překrásné květinové louky plné modravých jezer a jezírek, z nichž jakoby přirozeně vyrůstaly vysoké věže z barevných obřích květů prapodivných, přesto nádherných rostlin. Nechtěla od Vílích bytostí odejít.
Avšak touha poznat Lesní elfy, kteří se uchýlili jižně od jejího rodného města do nejrozlehlejšího lesa Elvenaru zvaného Imlath, byla tak silná. Tyto plaché mírumilovné bytosti ji ohromili svou úctou k přírodě a všemu živému. Tolik ji naučili.
Když je opouštěla, následovala řeku Aquiel, pramenící v horách Barakzar, kroutící se na jih skrz Imlath a ústící do Smaragdového moře na východě. Před tím však protíná Velké zelené pastviny, kam každoročně z Falondského Kraje putují půlčíci se svými stády, aby zde strávili léto. Zástupy zvěře a pastýřů pochodující ze severovýchodu ji totiž dovedou domů.
Křišťálově zbarvený krunýř pod jejím sedlem se naklonil doprava a jí se nad pravým křídlem otevřel výhled na skalní terasu, odkud do okolí pomrkával křišťálový maják odrážející paprsky zapadajícího slunce.
„Jsme doma Alshahare“, hrdě oznámila Lóthiel. Silné pláty pod jejíma nohama zavibrovaly souhlasným zabručením křišťálového draka.
„Konečně doma.“
Před čtyřmi roky oznámila svému otci, že chce poznat svět. Jako studentka mystických věd odcestovala tisíce mil na západ do bájného města Ishna’raal, kde došlo k největšímu střetu mezi nekromanty a čaroději během války o Kwirn’naal – zemi draků. Kwirn’naal od konce války hyzdí zpustošená krajina obývaná orky, táhnoucí se severně od města až k mohutným horám, známým jako Barakzar, kde mohutní a podsadití trpaslíci těží mithrill a vzácné kamení hluboko pod horou. Při návštěvě jejich města Undazar našla v knihovně starou mapu odkazující na říši Lorestir, rozprostírající se 400 mil jihovýchodně od trpasličích hor.
Objevila tam překrásné květinové louky plné modravých jezer a jezírek, z nichž jakoby přirozeně vyrůstaly vysoké věže z barevných obřích květů prapodivných, přesto nádherných rostlin. Nechtěla od Vílích bytostí odejít.
Avšak touha poznat Lesní elfy, kteří se uchýlili jižně od jejího rodného města do nejrozlehlejšího lesa Elvenaru zvaného Imlath, byla tak silná. Tyto plaché mírumilovné bytosti ji ohromili svou úctou k přírodě a všemu živému. Tolik ji naučili.
Když je opouštěla, následovala řeku Aquiel, pramenící v horách Barakzar, kroutící se na jih skrz Imlath a ústící do Smaragdového moře na východě. Před tím však protíná Velké zelené pastviny, kam každoročně z Falondského Kraje putují půlčíci se svými stády, aby zde strávili léto. Zástupy zvěře a pastýřů pochodující ze severovýchodu ji totiž dovedou domů.
Křišťálově zbarvený krunýř pod jejím sedlem se naklonil doprava a jí se nad pravým křídlem otevřel výhled na skalní terasu, odkud do okolí pomrkával křišťálový maják odrážející paprsky zapadajícího slunce.
„Jsme doma Alshahare“, hrdě oznámila Lóthiel. Silné pláty pod jejíma nohama zavibrovaly souhlasným zabručením křišťálového draka.
„Konečně doma.“
