Lukula
Velmistr písma
Konečně byl nahoře. Ještě nikomu se to nepodařilo. Mathion se vyšvihl na vrchol hradbové zdi, která v půlkruhovém tvaru uzavírala nevelké prostranství. Z vnitřní strany se o zeď opírala vysoká čedičová skála připomínající píšťaly varhan. Mathion byl schovaný za ní. Otočil se zády ke skále a sehnul se, aby pomohl své mladší sestře.
„Opatrně Lótiel, nesmí si nás všimnout,“ nabádal ji.
Děti se v podřepu opatrně přesunuli kousek dál okolo skály až do širšího místa, kde se mohli ukrýt ve větvích jednoho ze stromů rostoucích okolo zdi a opírajících se o vrchol hradeb.
Mathionovi zazářily oči. Konečně se mu naskytl skvělý výhled. Z vnitřní strany na různě vysokých šestibokých sloupcích čedičové skály byly rozmístěné velké terče. Pod skálou bublalo malé lávové jezírko a za ním se tyčilo vyvýšené malé nádvoří z jediného kusu mramoru. Z něj pak na protilehlé straně vedlo dolu dvoustranné kamenné schodiště, které krátkými oblouky obepínalo obrovskou kamennou hlavu kerbera s doširoka rozevřenou tlamou.
Na nádvoří děti spatřili mohutné orkské bojovníky, jak se svými dlouhými sekerami připomínajícími sekáčky trénovali smrtící údery. Kousek od nich se pralo o žrádlo tucet dvouhlavých kerberů.
„Mathione, pozor!“ sykla na bratra Lótiel.
Kolem se totiž prohnal šedivý stín a zastavil se nedaleko schované dvojice. Byla to víla smrti. Nebezpečná magická bytost připomínající mladou hubenou dívku s neučesanými dlouhými zrzavými vlasy v potrhaném šedivém hábitu. Zamířila jejich směrem a pomalu a neslyšně se přibližovala k nim. Zastavila se několik metrů nad jejich úkrytem a rukama jakoby něco přivolávala. Najednou se ozval ostrý svist. Víla rychle sklonila hlavu do strany a přitom současně máchla rukou směrem nahoru. Ozval se zvuk, jako když se lámou suché větvičky a k Mathionovým nohám s lehkým cinknutím dopadla polovina šípu s ostrým hrotem. Víla se otočila a rychle zmizela. Zatímco se Mathion natahoval po zbytku šípu, Lótiel si všimla dryády stojící na okraji nádvoří, jak se s kuší v ruce, nevinným úšklebkem a uličnickým výrazem ve tváři s tyrkysově zářícíma očima posmívá víle.
„Pojď, Lótiel. Mám, co jsem chtěl. Kluci puknou závistí, až jim ukážu šíp z našeho cvičiště,“ řekl pyšně Mathion své sestře. Ta se usmála a společně se svou trofejí nespatřeni opustili svůj úkryt.
„Opatrně Lótiel, nesmí si nás všimnout,“ nabádal ji.
Děti se v podřepu opatrně přesunuli kousek dál okolo skály až do širšího místa, kde se mohli ukrýt ve větvích jednoho ze stromů rostoucích okolo zdi a opírajících se o vrchol hradeb.
Mathionovi zazářily oči. Konečně se mu naskytl skvělý výhled. Z vnitřní strany na různě vysokých šestibokých sloupcích čedičové skály byly rozmístěné velké terče. Pod skálou bublalo malé lávové jezírko a za ním se tyčilo vyvýšené malé nádvoří z jediného kusu mramoru. Z něj pak na protilehlé straně vedlo dolu dvoustranné kamenné schodiště, které krátkými oblouky obepínalo obrovskou kamennou hlavu kerbera s doširoka rozevřenou tlamou.
Na nádvoří děti spatřili mohutné orkské bojovníky, jak se svými dlouhými sekerami připomínajícími sekáčky trénovali smrtící údery. Kousek od nich se pralo o žrádlo tucet dvouhlavých kerberů.
„Mathione, pozor!“ sykla na bratra Lótiel.
Kolem se totiž prohnal šedivý stín a zastavil se nedaleko schované dvojice. Byla to víla smrti. Nebezpečná magická bytost připomínající mladou hubenou dívku s neučesanými dlouhými zrzavými vlasy v potrhaném šedivém hábitu. Zamířila jejich směrem a pomalu a neslyšně se přibližovala k nim. Zastavila se několik metrů nad jejich úkrytem a rukama jakoby něco přivolávala. Najednou se ozval ostrý svist. Víla rychle sklonila hlavu do strany a přitom současně máchla rukou směrem nahoru. Ozval se zvuk, jako když se lámou suché větvičky a k Mathionovým nohám s lehkým cinknutím dopadla polovina šípu s ostrým hrotem. Víla se otočila a rychle zmizela. Zatímco se Mathion natahoval po zbytku šípu, Lótiel si všimla dryády stojící na okraji nádvoří, jak se s kuší v ruce, nevinným úšklebkem a uličnickým výrazem ve tváři s tyrkysově zářícíma očima posmívá víle.
„Pojď, Lótiel. Mám, co jsem chtěl. Kluci puknou závistí, až jim ukážu šíp z našeho cvičiště,“ řekl pyšně Mathion své sestře. Ta se usmála a společně se svou trofejí nespatřeni opustili svůj úkryt.
Naposledy upraveno:
