• Ahoj návštěvníku! Jsi tu nový?
    Na fóru si nejprve musíš založit účet, aby ses mohl zapojovat do různých diskuzí nebo vytvářet svá vlastní témata. Registraci, která ti zabere jenom pár sekund, provedeš ZDE!

Soutěž Ludi

Ludi

Veterán
O neposlušném ptáčkovi

V jednom hnízdě, které bylo v dutině stromu, se tento rok sýkorčí mamince i tatínkovi vylíhlo z vajíček pět mláďátek. První se vylíhl Pípáček. Byl od malička velice čiperný. Pořád křičel hlady a maminka s tatínkem měli co dělat, aby ho dostatečně nakrmili.

Za dva dny se vyklubali další dva kluci a za další den dvě holčičky. Jenže Pípáček byl ze všech nejhlučnější a měl největší hlad. Kdyby maminka s tatínkem nebyli dost starostliví, jistě by nejraději všechno zbaštil sám. Maminka se obzvlášť zlobila a říkala: „Však já ti zase donesu něco k snědku, ale nesmíš zapomínat na bratříčky a sestřičky. Jsou trochu mladší a menší než ty a nemají tvou sílu. Ty jsi všude první. Měl bys mít větší ohled hlavně na sestřičky, které jsou nejmenší, potřebují pořádně krmit, aby neuhynuly.

Pípáček se na chvilku uklidnil, ale pak zase začal pištět: „Hlááááád, já mám hláááááád!“ A tak to bylo pořád dokola. Maminka s tatínkem lítali sem a tam, jen aby ta křičící mláďátka nakrmili. Pípáček chtěl pořád jíst, ale jak jeho sourozenci rostli, byli vlastně stejní, jen on byl o něco málo vyspělejší. Měl své bratříčky a sestřičky rád a oni jeho. Tiskli se v hnízdečku k sobě, aby jim bylo teplo. Postupně jim začala dorůstat první peříčka a hnízdečko jim najednou připadalo menší a menší.

Jednoho dne se Pípáček začal ptát, kam maminka s tatínkem mizí. Kam to jenom odlétají? Jak to vypadá venku? Rodiče neměli moc času na povídání, ale řekli mu, že venku je to všechno velké a nebezpečné. Musí počkat, však se také jednou podívá, až povyroste.

Pípáček byl stále zvědavější. A tak si vylezl na hlavu brášky, odrazil se a vykoukl ven z hnízda. Páni, to bylo něco. Tolik světla, stromů, modrá obloha. V tom přiletěla maminka: „Pípáčku, domů! Ještě jsi moc malý!“ Pípáček nerad zalezl do hnízda. Ale dostal moc dobrou večeři a brzo usnul. Druhý den, když maminka s tatínkem odletěli, zase se podíval ven. Taková krása! A kam to maminka s tatínkem letí? Proti stromu, kde bydleli, byl dům a na okně krmítko. Pípáček nechápal, co to tam je. Postupně zjistil, že tam rodiče často lítají.

Pípáček vnímal, jak mu zesílila křidélka a moc je chtěl vyzkoušet. Zeptal se tatínka, ale ten mu řekl: „Chlapče, ještě vydrž, mi ti řekneme, kdy je čas.“ Ale Pípáček byl stále netrpělivější. A tak jednou neposlechl. Vyskočil do otvoru v dutině stromu a vyletěl z hnízda přímo do okna domu, kam lítal tatínek i maminka. Letěl pěkně, moc se mu to líbilo, ale neuměl dobře zastavit a přistát. Okno bylo otevřené, a tak vletěl přímo do pokoje. Tam bydlela Helenka.

Pípáček vletěl dovnitř a moc se polekal, kde to je. Taková velká osoba tam byla a něco volala. Co to je? Rychle, rychle ven! Jenže naletěl vší silou a prudkostí do zavřené části okna a moc se praštil. Spadl na zem a ztratil vědomí.

Helenka právě seděla u počítače a hrála Elvenar. Když se najednou v pokoji objevil malý ptáček, lekla se. Vše bylo tak rychlé. Ptáček narazil do okna a spadl na zem. Vypadal jako mrtvý. Bezvládné tělíčko. Helenka byla moc smutná a zvedla ptáčka ze země. Byl tak malý, že se jí vešel do jedné dlaně. „Ach, ptáčku, prosím, probuď se!“ Nic se nedělo. „Bože, prosím, ať se ptáček probudí, jen ať je v pořádku. Prosím, ať není mrtvý.“ Oči měla hned plné slz. Ptáček se pomalu zachvěl na její dlani a otevřel nejdřív jedno očko a pak druhé. Byl tak droboučký.

Oba na sebe koukali. Na teplé dlani Pípáčkovi nebylo zle. Cítil se skoro jako v hnízdě. Překvapeně hleděl na tu paní, co ho držela. Helenka vyndala ruku z okna ven a řekla: „Zkusíš letět domů?“ Pípáček seděl na dlani, ale ani si vlastně neuvědomoval, co má dělat. Cítil se ještě takový celý bolavý a nikam se mu nechtělo. Helenka se na něj zadívala a řekla mu: „Víš, já jsem v zimě krmila tvoji maminku a tatínka.“ Moc tomu nerozuměl, ale cítil, že mu říká něco pěkného.

Helenka natáhla znovu ruku z okna. Pípáček už pěkně stál na její dani, ale váhal, jak se má rozhodnout. Díval se na Helenku, ona na něj. Najednou pochopil, že měl velké štěstí, protože všechno mohlo dopadnout moc špatně. Nějak se mu ani nechtělo odletět. V tom uslyšel, jak maminka z dálky vystrašeně volá: „Pípáčku, kde jsi? Dítě moje, kde jsi?“ A tak zamával křidélky a vrátil se domů. Helenka za ním nadšeně volala: „Šťastný let a přijď se ukázat, až budeš větší!“

Doma vyprávěl, co se stalo. Dostal vyhubováno, ale věděl, že rodiče se zlobí, protože díky neuposlechnutí se mu mohlo něco vážného stát. Maminka s tatínkem však také poznali, že Pípáčka už doma neudrží. A tak ještě ten den odpoledne ho vzali s sebou a letěli ke stejnému oknu k Helence. Cestou mu radili, že nesmí letět jako splašený, aby mohl lépe zastavit a přistát.

Helenka byla překvapená, když zpozorovala, jak mezi levandulí na jejím truhlíku sedí malý ptáček. „To jsi ty?“ Pípáček se na ní díval svýma malýma očkama. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím. Mám radost, že jsi v pořádku.“ Ale maminka už opět volala a Pípáček se vrátil domů. Druhý den přiletěl do pokoje Helenky tatínek Pípáčka. Sedl si na stolní kalendář na psacím stole a snažil se poděkovat za to, co pro jejich synka včera udělala. Užasle na něj koukala. Slyšela, jak něco brebentí, ale pak řekla: „Ano, myslím, že ti rozumím.“ A sýkoráček odletěl.
Tento příběh se opravdu stal ...
 
Naposledy upraveno:
Nahoru