DeletedUser4275
Guest
Jak se tupoun králem stal.
Jsem Krol-bo-hu-la v orgštině to znamená bastard- (myšleno jako nadávka kříženci) ten-velký-dobrák. Na orka jsem opravdu dobrák. Když někoho majznu, mám k tomu vždy vážný důvod. Obyčejně ten, že mě dotyčný, poté co se na něj usměji, praští první. Ale jak říkával můj bratranec: "Ty když se usměješ, je to škleb na otevřené vyhlášení války."
Měl bych začít svým zrozením, ale to si nepamatuji a druhý, kdo u něho byl, byla má matka orčí princezna a ta při porodu zemřela. Mohl by být zajímavý příběh mého zplození, ale u toho jsem nebyl. A podle toho, co máti vykládala babičce, tak matku při lovu v lese nějaký velký šedý kolohnát třískl kyjem po palici, a když se máti probrala, byl fuč a víc se neukázal a po jedenácti měsících březosti, jak je u orčích samic běžné, jsem se narodil já. Jelikož jsem byl jedinou památkou na krásnou orčí princeznu odmítla mne má babička náčelnice zabít a vychovala mne sama. Dost prý k tomu přispělo, že jakmile mne vzala do náručí, zavrčel jsem a dal jí ránu pěstí, což bylo vyhodnoceno jako projev zdravé orčí nátury.
Na zkoušku dospělosti, jsem byl poslán do neprostupného hvozdu v horách, pod kterými jsme žili, abych chytil stromovou dryádu. Výrostci z kmene mi poradili, abych do co největšího stromu vyřezal kosočtverec, že tím se dryáda, střežící strom, nejsnadněji vyláká. Na to abych se bál jsem byl příliš hloupý a tak jsem začal vyřezávat sprostý obrázek do tohohle klimbajícího velikána co stojí v královské zahradě. Koukněte se mu nad levý kotník, ještě je tam vidět stříška. Víc jsem vyřezat nestihl. Jako krupobití se na mne snesla dryáda a bušila do mě svými malými pěstičkami. Já jí dal jedinou ránu pěstí, čímž jsem toto nerovné boxerské utkání jednoznačně vyhrál s verdiktem: „Soupeř KO.“ Hodil jsem si omráčenou dryádu na rameno a mazal domů. Přihnal jsem se se zmítající dryádou na rameni do rodné vesnice s vítězoslavným šklebem na tlamě a chvíli po mě se skrz chatrče k poradnímu ohni prolámal tenhle obrovský chodící strom a byl ve velice nakvašené náladě. Aby ne, když jsem mu ukradl manželku. Naší náčelnici, která neměla místo mozku sval, jak je u orků běžné, se podařilo enta uchlácholit a vrátit mu dryádu dřív, než z naší vesnice udělal hromadu třísek. Žaluďák si mě vyžádal, jako zástavu, aby orkové hvozd ze msty za poničená stavení nepodpálili, zvláště pak, když se provalilo, že jsem vnukem náčelnice. Na důkaz splnění zkoušky mi ostříhaly vlasy na ježka a vyprovodili do lesa. Po deset let mne ent učil být skutečným bojovníkem a ne jen tupou všeničící horou svalů. Vychovával mne a stal se mi otcem. Když jsem se vrátil do rodné vesnice, nebyl jsem již tupounek. Byl jsem orčí bojovník.
Můj poloobří původ se za dobu pobytu v hvozdu patřičně projevil. Byl ze mne pořádný vazoun. Nemalou měrou se na tom jistě podílela strava entů, která způsobuje, že jsou tak velcí a silní. Žaluďák vždycky říkal: „Skalní obři jsou hodně silní, ale my entové jsme ještě silnější. My dokážeme holýma rukama drtit skály.“ Má babička mezi tím umřela a v křesle náčelníka se rozvaloval můj strýc, pro kterého jsem představoval nebezpečnou konkurenci. Nebyl jsem nijak mazaný, neboť jsem znal jen lesní moudrost. Toho strýček využil a poslal mě mezi lidi na zkušenou, aby se mne zbavil. Dostal jsem od strýce Kyj po zesnulém dědovi Karatovi a spolu s bratrancem, jenž se jmenuje Voj-ta, což v orgštině znamená malý-zuřivec, jsme vyrazili do světa na zkušenou.
Když jsme s Vojtou dorazili z hor do města na své výpravě za zkušenou, připadali jsme si jako skuteční tupouni. Měli jsme pár mincí v měšci, ale netušili jsme, jakou mají hodnotu, pak každý kyj, bederní roušku a kromě prázdna v hlavě to bylo všechno. Vůně pečínky nás zavedla do hospody, tam jsem ukázal jednu minci a začali nás obsluhovat jako krále. Aby ne, vytáhl jsem totiž desetizlaťák. Zrovna, když jsem do sebe po sežraném seleti lil druhou putnu piva, ukázal Vojta do dveří. Stál tam tvor jako by mi z oka vypadl. Tři metry na výšku. Pět metráků svalů pod šedivou zrohovatělou kůží bez chlupů. Holá hlava i brada, dva zahnuté špičáky vystupující z dolní čelisti až k rozpláclému nosu a nadočnicové oblouky, že by pod nimi mohli vlaštovky stavět hnízda. Došel ke mně a bez pozdravu mi vrazil jednu pěstí. Sílu měl to jo, ale technika veškerá žádná. Lepší ránu měly i stromové dryády, když jsme je jako malí honili po lese. Zařval jsem válečný pokřik, vyskočil a prohnal pěst s razancí laviny místem, kde měl hlavu. Jenže ten zmetek něco zabrebentil a místo, abych ho knokautoval, mi najednou stál na ramenou. Tím mne dožral. Natočil jsem hlavu a zakousl se mu do nohy nad kotník, až mi tesáky zaskřípěli o jeho kosti. Tentokrát zařval on a zmizel na dobro.
Sotva jsem se stačil posadit, přihnala se čtveřice hobitů v doprovodu lidského šermíře a že prý shání statečné bojovníky na dobrodružnou výpravu. To jsme zrovna potřebovali a tak jsme souhlasili. Byli to hobití alchymisté Chvojčin a Jenys, lupiči Kousek a Punťa a šermíř Kotula. Po chvíli přišli z horního pokoje do výčepu i dva elfové mág Koudy a hraničář Džery. Tahle sedmička byli protřelí mazáci. Po říši slavní a tou dobou již ve službách krále. Takže jsme nemuseli s bratrancem začínat hlídáním krávy v noci pro sedláka, že mu jí napadají netopýři, či seděním na vesnickém hřbitově a marným čekáním na bubáka. Naskočili jsme hned do první ligy a začali lovit strygy, upíry a černokněžníky. Po pár akcích si nás král povolal, abychom ho doprovázeli do jižní říše na rytířský turnaj, jako jeho tajná ochranky. Turnaj probíhal dobře až do chvíle, kdy naši rytíři zvítězili v klání a jali se to mohutně zapíjet. Já s Vojtou a Kotulou jsme jim celý turnaj byly k ruce, abychom byly poblíž králi, ale ne zase tak moc. On ork šlechtici moc nevoní. A tak jsme chlastali s nimi. Nad ránem padli Vojta, Kotula i rytíři dávno pod stůl a já se ve veselém rozmaru vracel na kolbiště.
Onoho rána, kdy jsem si cestou do arény v povznesené náladě prozpěvoval jásavou orčí píseň o plenění a prznění, se náš král rafl u snídaně s hostitelským panovníkem a jali se spor řešit soubojem šampionů. Jenže žádného králova lorda se nepodařilo přivézt z alkoholových mrákot k vědomí. Tak mne v nouzi nejvyšší náš král pasoval na rytíře, abych za něj mohl bojovat. Navlíkl jsem se do své zbroje, která sestávala ze dvou plátů oceli spojených řetězy. Na hrudní plát mi rychle barvou namalovali královský znak, na hlavu narazili kotlík od guláše, k levačce přivázali pavézu (ten hranatý štít co se za něj schová celý Říman) a do ruky strčili dřevec. Naši hobiti bleskově za pět prstů a šáh koupili postaršího pivovarského valacha, co zrovna dovezl sudy hostinskému na kolbiště. Elfové mu zamumlali něco do uší, aby nejančil, mě posadili na holý koňský hřbet a vyrazil jsem na steč. Nikdy předtím jsem na koni nejel. Nohy jsem vláčel po zemi a snažil se držet rovně to divné pomalované párátko, abych ho nezapíchl do země a nepřerazil se o něj.
Ve chvíli kdy, mi začal soupeř tříštit své kopí o hruď, jsem se reflexivně zapřel nohama a kůň z pode mne vykráčel zpět ke své káře se sudy. Teoreticky mne tedy soupeř srazil z koně, ale já stál stále na nohou, proto se na konci arény otočil, tasil meč a jal se mne dorazit. Obrátil jsem se čelem k němu, vzteky překousl svůj dřevec ve dví, z tlustšího konce urazil pro mé tlapy neforemné držadlo a to co mi zbylo, popadl za tenčí konec a měl jsem kyj. Sice dívčí kategorie, ale přeci jenom kyj. A jak se soupeř na mne hnal, máchl jsem mu po hlavě kyjem a ta zakutá v helmě odletěla až za kolbiště a padla mezi diváky do hlediště. Tímto jediným úderem jsem souboj jednoznačně vyhrál. Naši hobiti se chytli za ramena, poskakovali jako smyslů zbavení a řvali: „Houmran, houmran.“ Tak se z tupouna z Vidrholce stal královský první rytíř.
Ještě několik let jsme sloužili králi a vykonávali hrdinné činy vhodné jako námět pro skládání ság. Pak se však král zranil na lovu a na svá zranění umíral. Povolal naši družinu k sobě, ale dostavil jsem se jen já, protože ostatní byli na návštěvách u svých rodin na slavnosti slunovratu. Mne strýc, který se stal po babičce náčelníkem, vyhostil z kmene již před léty, protože se bál mé velikosti a síly, abych ho nepřipravil o křeslo náčelníka. Král mne jako prvního rytíře a z nedostatku jiných kandidátů ustanovil králem regentem, dokud jeho dva synové nedospějí a jeden se nestane jeho nástupcem. Hned na zádušní hostině se synáčkové projevili. Každý namíchal tomu druhému do pití jed a mne do číše přizpůsobené mé velikosti otrávené víno nalili oba. Jenže já mám po otci odolnost žulové skály a mí přátelé alchymisté mi říkali, že je jen velice málo látek, které mi po pozření mohou ublížit. Vždyť mým oblíbeným nápojem je v kyselině dusičné rozpuštěný měďák se lžičkou jemně mleté práškové síry. Tak se synci zabili navzájem a králem jsem teď z Boží milosti já.
Jsem Krol-bo-hu-la v orgštině to znamená bastard- (myšleno jako nadávka kříženci) ten-velký-dobrák. Na orka jsem opravdu dobrák. Když někoho majznu, mám k tomu vždy vážný důvod. Obyčejně ten, že mě dotyčný, poté co se na něj usměji, praští první. Ale jak říkával můj bratranec: "Ty když se usměješ, je to škleb na otevřené vyhlášení války."
Měl bych začít svým zrozením, ale to si nepamatuji a druhý, kdo u něho byl, byla má matka orčí princezna a ta při porodu zemřela. Mohl by být zajímavý příběh mého zplození, ale u toho jsem nebyl. A podle toho, co máti vykládala babičce, tak matku při lovu v lese nějaký velký šedý kolohnát třískl kyjem po palici, a když se máti probrala, byl fuč a víc se neukázal a po jedenácti měsících březosti, jak je u orčích samic běžné, jsem se narodil já. Jelikož jsem byl jedinou památkou na krásnou orčí princeznu odmítla mne má babička náčelnice zabít a vychovala mne sama. Dost prý k tomu přispělo, že jakmile mne vzala do náručí, zavrčel jsem a dal jí ránu pěstí, což bylo vyhodnoceno jako projev zdravé orčí nátury.
Na zkoušku dospělosti, jsem byl poslán do neprostupného hvozdu v horách, pod kterými jsme žili, abych chytil stromovou dryádu. Výrostci z kmene mi poradili, abych do co největšího stromu vyřezal kosočtverec, že tím se dryáda, střežící strom, nejsnadněji vyláká. Na to abych se bál jsem byl příliš hloupý a tak jsem začal vyřezávat sprostý obrázek do tohohle klimbajícího velikána co stojí v královské zahradě. Koukněte se mu nad levý kotník, ještě je tam vidět stříška. Víc jsem vyřezat nestihl. Jako krupobití se na mne snesla dryáda a bušila do mě svými malými pěstičkami. Já jí dal jedinou ránu pěstí, čímž jsem toto nerovné boxerské utkání jednoznačně vyhrál s verdiktem: „Soupeř KO.“ Hodil jsem si omráčenou dryádu na rameno a mazal domů. Přihnal jsem se se zmítající dryádou na rameni do rodné vesnice s vítězoslavným šklebem na tlamě a chvíli po mě se skrz chatrče k poradnímu ohni prolámal tenhle obrovský chodící strom a byl ve velice nakvašené náladě. Aby ne, když jsem mu ukradl manželku. Naší náčelnici, která neměla místo mozku sval, jak je u orků běžné, se podařilo enta uchlácholit a vrátit mu dryádu dřív, než z naší vesnice udělal hromadu třísek. Žaluďák si mě vyžádal, jako zástavu, aby orkové hvozd ze msty za poničená stavení nepodpálili, zvláště pak, když se provalilo, že jsem vnukem náčelnice. Na důkaz splnění zkoušky mi ostříhaly vlasy na ježka a vyprovodili do lesa. Po deset let mne ent učil být skutečným bojovníkem a ne jen tupou všeničící horou svalů. Vychovával mne a stal se mi otcem. Když jsem se vrátil do rodné vesnice, nebyl jsem již tupounek. Byl jsem orčí bojovník.
Můj poloobří původ se za dobu pobytu v hvozdu patřičně projevil. Byl ze mne pořádný vazoun. Nemalou měrou se na tom jistě podílela strava entů, která způsobuje, že jsou tak velcí a silní. Žaluďák vždycky říkal: „Skalní obři jsou hodně silní, ale my entové jsme ještě silnější. My dokážeme holýma rukama drtit skály.“ Má babička mezi tím umřela a v křesle náčelníka se rozvaloval můj strýc, pro kterého jsem představoval nebezpečnou konkurenci. Nebyl jsem nijak mazaný, neboť jsem znal jen lesní moudrost. Toho strýček využil a poslal mě mezi lidi na zkušenou, aby se mne zbavil. Dostal jsem od strýce Kyj po zesnulém dědovi Karatovi a spolu s bratrancem, jenž se jmenuje Voj-ta, což v orgštině znamená malý-zuřivec, jsme vyrazili do světa na zkušenou.
Když jsme s Vojtou dorazili z hor do města na své výpravě za zkušenou, připadali jsme si jako skuteční tupouni. Měli jsme pár mincí v měšci, ale netušili jsme, jakou mají hodnotu, pak každý kyj, bederní roušku a kromě prázdna v hlavě to bylo všechno. Vůně pečínky nás zavedla do hospody, tam jsem ukázal jednu minci a začali nás obsluhovat jako krále. Aby ne, vytáhl jsem totiž desetizlaťák. Zrovna, když jsem do sebe po sežraném seleti lil druhou putnu piva, ukázal Vojta do dveří. Stál tam tvor jako by mi z oka vypadl. Tři metry na výšku. Pět metráků svalů pod šedivou zrohovatělou kůží bez chlupů. Holá hlava i brada, dva zahnuté špičáky vystupující z dolní čelisti až k rozpláclému nosu a nadočnicové oblouky, že by pod nimi mohli vlaštovky stavět hnízda. Došel ke mně a bez pozdravu mi vrazil jednu pěstí. Sílu měl to jo, ale technika veškerá žádná. Lepší ránu měly i stromové dryády, když jsme je jako malí honili po lese. Zařval jsem válečný pokřik, vyskočil a prohnal pěst s razancí laviny místem, kde měl hlavu. Jenže ten zmetek něco zabrebentil a místo, abych ho knokautoval, mi najednou stál na ramenou. Tím mne dožral. Natočil jsem hlavu a zakousl se mu do nohy nad kotník, až mi tesáky zaskřípěli o jeho kosti. Tentokrát zařval on a zmizel na dobro.
Sotva jsem se stačil posadit, přihnala se čtveřice hobitů v doprovodu lidského šermíře a že prý shání statečné bojovníky na dobrodružnou výpravu. To jsme zrovna potřebovali a tak jsme souhlasili. Byli to hobití alchymisté Chvojčin a Jenys, lupiči Kousek a Punťa a šermíř Kotula. Po chvíli přišli z horního pokoje do výčepu i dva elfové mág Koudy a hraničář Džery. Tahle sedmička byli protřelí mazáci. Po říši slavní a tou dobou již ve službách krále. Takže jsme nemuseli s bratrancem začínat hlídáním krávy v noci pro sedláka, že mu jí napadají netopýři, či seděním na vesnickém hřbitově a marným čekáním na bubáka. Naskočili jsme hned do první ligy a začali lovit strygy, upíry a černokněžníky. Po pár akcích si nás král povolal, abychom ho doprovázeli do jižní říše na rytířský turnaj, jako jeho tajná ochranky. Turnaj probíhal dobře až do chvíle, kdy naši rytíři zvítězili v klání a jali se to mohutně zapíjet. Já s Vojtou a Kotulou jsme jim celý turnaj byly k ruce, abychom byly poblíž králi, ale ne zase tak moc. On ork šlechtici moc nevoní. A tak jsme chlastali s nimi. Nad ránem padli Vojta, Kotula i rytíři dávno pod stůl a já se ve veselém rozmaru vracel na kolbiště.
Onoho rána, kdy jsem si cestou do arény v povznesené náladě prozpěvoval jásavou orčí píseň o plenění a prznění, se náš král rafl u snídaně s hostitelským panovníkem a jali se spor řešit soubojem šampionů. Jenže žádného králova lorda se nepodařilo přivézt z alkoholových mrákot k vědomí. Tak mne v nouzi nejvyšší náš král pasoval na rytíře, abych za něj mohl bojovat. Navlíkl jsem se do své zbroje, která sestávala ze dvou plátů oceli spojených řetězy. Na hrudní plát mi rychle barvou namalovali královský znak, na hlavu narazili kotlík od guláše, k levačce přivázali pavézu (ten hranatý štít co se za něj schová celý Říman) a do ruky strčili dřevec. Naši hobiti bleskově za pět prstů a šáh koupili postaršího pivovarského valacha, co zrovna dovezl sudy hostinskému na kolbiště. Elfové mu zamumlali něco do uší, aby nejančil, mě posadili na holý koňský hřbet a vyrazil jsem na steč. Nikdy předtím jsem na koni nejel. Nohy jsem vláčel po zemi a snažil se držet rovně to divné pomalované párátko, abych ho nezapíchl do země a nepřerazil se o něj.
Ve chvíli kdy, mi začal soupeř tříštit své kopí o hruď, jsem se reflexivně zapřel nohama a kůň z pode mne vykráčel zpět ke své káře se sudy. Teoreticky mne tedy soupeř srazil z koně, ale já stál stále na nohou, proto se na konci arény otočil, tasil meč a jal se mne dorazit. Obrátil jsem se čelem k němu, vzteky překousl svůj dřevec ve dví, z tlustšího konce urazil pro mé tlapy neforemné držadlo a to co mi zbylo, popadl za tenčí konec a měl jsem kyj. Sice dívčí kategorie, ale přeci jenom kyj. A jak se soupeř na mne hnal, máchl jsem mu po hlavě kyjem a ta zakutá v helmě odletěla až za kolbiště a padla mezi diváky do hlediště. Tímto jediným úderem jsem souboj jednoznačně vyhrál. Naši hobiti se chytli za ramena, poskakovali jako smyslů zbavení a řvali: „Houmran, houmran.“ Tak se z tupouna z Vidrholce stal královský první rytíř.
Ještě několik let jsme sloužili králi a vykonávali hrdinné činy vhodné jako námět pro skládání ság. Pak se však král zranil na lovu a na svá zranění umíral. Povolal naši družinu k sobě, ale dostavil jsem se jen já, protože ostatní byli na návštěvách u svých rodin na slavnosti slunovratu. Mne strýc, který se stal po babičce náčelníkem, vyhostil z kmene již před léty, protože se bál mé velikosti a síly, abych ho nepřipravil o křeslo náčelníka. Král mne jako prvního rytíře a z nedostatku jiných kandidátů ustanovil králem regentem, dokud jeho dva synové nedospějí a jeden se nestane jeho nástupcem. Hned na zádušní hostině se synáčkové projevili. Každý namíchal tomu druhému do pití jed a mne do číše přizpůsobené mé velikosti otrávené víno nalili oba. Jenže já mám po otci odolnost žulové skály a mí přátelé alchymisté mi říkali, že je jen velice málo látek, které mi po pozření mohou ublížit. Vždyť mým oblíbeným nápojem je v kyselině dusičné rozpuštěný měďák se lžičkou jemně mleté práškové síry. Tak se synci zabili navzájem a králem jsem teď z Boží milosti já.