• Ahoj návštěvníku! Jsi tu nový?
    Na fóru si nejprve musíš založit účet, aby ses mohl zapojovat do různých diskuzí nebo vytvářet svá vlastní témata. Registraci, která ti zabere jenom pár sekund, provedeš ZDE!

Lesní duch hypogryf

  • Zakladatel vlákna DeletedUser5045
  • Vytvořeno

DeletedUser5045

Guest
Dávno tomu jest, co se tento příběh odehrál, ale vězte, že je skrz na skrz pravdivý. Já jsem u toho byl...," odmlčel se, rozhlédl se kolem a pokračoval. "Kdysi, když toto město zde ještě nestálo, byly tyto lesy velice temným a neprostupným místem. Všichni se sem báli chodit a natož se zde usadit. Až se jeden mladý jinoch rozhodl, že tyto lesy prozkoumá, protože byl velmi zvědavý. Vydal se tedy na cestu a šel a šel, až se mu vesnice ztratila za zády a pokračoval až do nejnepřístupnějších částí lesa



, odkud, jak často slýchával, se ozývaly děsuplné kvílivé zvuky. Po čase se stromy rozestoupily a ukázala se mýtina plná světla, přestože větvoví kolem bylo tak husté, že tam nezabloudil jediný sluneční paprsek. Jinoch si clonil oči dlaní a snažil se najít zdroj tak silného svitu. Vtom ucítil teplo, které se mu opřelo o nohy. Pohlédl dolů a uviděl drobné zářivé stvoření, porostlé jemným chmýřím. Drobnýma tlapkama si otíralo jemný čumáček s velkýma tajemnýma očima barvy obsidiánu a velikým hustým ocáskem povívalo kolem sebe. Sehl se a podrbal drobečka mezi ušima. Ten vyskočil, vyšplhal se mu na ramena, přitiskl mu čenich na tvář a vesele zašvitořil. Náhle světlo potemnělo a zvířátko se bázlivě přikrčilo. Ozvalo se táhlé kvílení, že tuhla krev v žilách. Ze stromů se snesla spousta zářivých stvoření, postavila se k mladíkovi zády a bázlivě cenila zoubky. Ve středu mýtiny se objevila temná trhlina a rychle se zvětšovala. Z ní vystoupil netvor s ostrými zuby a velkými drápy, zaměřil se na hocha a pomalým krokem se blížil. Malí tvorečkové se přikrčili, srst naježenou, vydávali hluboké hrdelní zvuky. Netvor byl sotva pár metrů od nich, máchl tlapou a několik stvoření odlétlo. Mladík měl chuť utéct, ale nedokázal ty drobečky nechat té příšeře napospas. Trochu nesměle odstrčil zvířátka stranou a nejistě se postavil nestvůře do cesty. „Nech je být a odejdi!“ řekl co nejpevnějším hlasem. Netvor se mu zahleděl upřeně do očí… pak se rozplynul, světlo se vrátilo. Mladík zamrkal svýma obsidiánovýma očima, zašvitořil a rozběhl se se svými novými kamarády po mýtině. Ocásek se za ním půvabně vlnil.
 
Nahoru