DeletedUser1308
Guest
"Tatí, prosím, vyprávěj mi ještě o Sindrim!" zvolalo malé děvčátko nadšeně a zavrtalo se do peřin.
Tatínek si lehce povzdechl, protože ten příběh chtěla slyšet snad už po sté, pohodlně se usadil na kraj postýlky a začal:
"Bylo jednou jedno království, ve kterém žili lidé a elfové, víly i trpaslíci. Budovali svá městečka, obchodovali s nejrůznějším zbožím, pyšnili se pokročilým výzkumem nových technologií a všichni byli šťastní, až se jednoho dne stala podivná věc..."
"Vejce!" vykřikla nedočkavě dcerka.
"Ano, máš pravdu, v jednom městě se začala objevovat barevná vajíčka nejrůznějších velikostí, ze kterých se při otevření vysypalo neuvěřitelné bohatství. Samozřejmě nikoho nenapadlo, že by to mohla být léčka. Všichni nadšeně rozbíjeli další a další vejce. Brzy je však nadšení přešlo, když se další den začaly ztrácet části trpasličího divu. 'Je to snad odplata za naši hrabivost?' ptali se někteří a jiní se zas vyděšeně běželi přesvědčit, zda jim nezmizely vlastní domovy. Rada starších vyslala do sousední provincie žádost o pomoc s vyřešením této záhady. Během podrobného zkoumání mizející budovy pak společně objevili zašifrované jméno 'Sindri'. Pamatuješ si, kdo to byl?" zeptal se otec a spiklenecky se usmál.
Maličké zasvítila modrá očka, když odpověděla: "Přece čaroděj, který jim pomůže!"
"Ale to ještě nikdo nevěděl, viď?" pokračoval tatínek dál a hladil si při tom plnovous. "V té chvíli se jen snažili zjistit, proč se jeho jméno objevilo na trámu. Neměli však na přemýšlení moc času, protože je napadli bandité a monstra lačnící po krvi. Bitva byla náročná, podařilo se jim sice zabít několik skřetů, válečných psů a močálových monster, ale obyvatelé města měli také mnoho padlých. Teprve když útočili na druhého kamenochoda, dali se nepřátelé na ústup." odmlčel se na chvíli a zahleděl se z okna ven, kde řádila bouřka.
"Sotva stačili ošetřit raněné, když přiběhli dva mágové, že našli další šifru. Tentokrát to byly skryté instrukce, že Sindriho lze najít v Temném hvozdu u Jezera smutku. Vyslali tedy poutníka, aby tajemného muže našel a zjistil, jak je zapleten do událostí v jejich městě..."
Holčičce se už začínala klížit víčka, ale kdyby teď přestal s vyprávěním, určitě by zase ožila. Pokračoval tedy: "Poutník šel přes hory, přes doly, skrz husté lesy a zelené louky, až došel k rozcestí. 'Jezero smutku' doleva, 'Temný hvozd' doprava a pod tím bylo rukou dopsáno 'Mágova chýše'. Vydal se tedy tím směrem, až dorazil k malému dřevěnému domku na konci cesty. Zaklepal na dveře a zvolal: 'Je tu někdo?' Nic. Obešel chajdu kolem dokola, díval se okny dovnitř, stále však nikde nikdo. Tu se náhle z houští vynořil přihrbený dědeček s košíčkem plným hub a nabručeně se zeptal: 'Kdo jsi a co tu pohledáváš?'
'Prosím, přijměte mou omluvu, že vás vyrušuji, ale hledám Sindriho, nebydlí tady někde poblíž?' zeptal se poutník obezřetně. 'Je nesmírně důležité, abych ho našel.'
'Sindri jsem já, ale jestli chceš lektvar nebo amulet, trmácel ses nadarmo. Už žádné magické artefakty neprodávám, jsem v důchodu a chci mít klid,' odvětil stařeček a unaveně si sedl na dřevěnou lavičku pod oknem.
Náš milý cestovatel v duchu zajásal, že mluví se správným člověkem, a začal mistru čaroději vyprávět, co se stalo v jeho rodném městě. Nakonec se zeptal: 'Proč bylo vaše jméno napsáno na trámu a jak máme zastavit záhadné mizení budov? Dokázal byste nám pomoci?' Sindri zachmuřeně vyslechl celý příběh a zamyšleně sklonil hlavu, ruce sepnuté v klíně: 'Celý život jsem se živil magií, ale zamlada mě ještě málokdo znal, tak jsem si v každém městě, které jsem navštívil, nechal malou reklamu v podobě rébusů jako ten váš. Objeví se jen tehdy, když jsou mé služby zapotřebí. Samozřejmě si mnozí mysleli, že jsem nějak zavinil jejich utrpení, a posílali na mě svá vojska, aby mě zabili,' ušklíbl se starý mág a pokračoval: 'Nakonec se vždycky situace vyřešila, ale postupem času jsem měl podobných střetů dost a odstěhoval se do ústraní. Taky už nejsem tak zdatný jako dřív... ale tvá mise je naléhavá, udělám tedy, co bude v mých silách.'
Jak řekl, tak udělal. Vydal se s poutníkem do jeho města, aby ho zachránil před postupným zmizením..." ukončil tatínek vyprávění tichým hlasem a dal své spící dcerce pusu na čelo. "Pokračování příště," zašeptal ještě a odešel z pokojíčku.
Tatínek si lehce povzdechl, protože ten příběh chtěla slyšet snad už po sté, pohodlně se usadil na kraj postýlky a začal:
"Bylo jednou jedno království, ve kterém žili lidé a elfové, víly i trpaslíci. Budovali svá městečka, obchodovali s nejrůznějším zbožím, pyšnili se pokročilým výzkumem nových technologií a všichni byli šťastní, až se jednoho dne stala podivná věc..."
"Vejce!" vykřikla nedočkavě dcerka.
"Ano, máš pravdu, v jednom městě se začala objevovat barevná vajíčka nejrůznějších velikostí, ze kterých se při otevření vysypalo neuvěřitelné bohatství. Samozřejmě nikoho nenapadlo, že by to mohla být léčka. Všichni nadšeně rozbíjeli další a další vejce. Brzy je však nadšení přešlo, když se další den začaly ztrácet části trpasličího divu. 'Je to snad odplata za naši hrabivost?' ptali se někteří a jiní se zas vyděšeně běželi přesvědčit, zda jim nezmizely vlastní domovy. Rada starších vyslala do sousední provincie žádost o pomoc s vyřešením této záhady. Během podrobného zkoumání mizející budovy pak společně objevili zašifrované jméno 'Sindri'. Pamatuješ si, kdo to byl?" zeptal se otec a spiklenecky se usmál.
Maličké zasvítila modrá očka, když odpověděla: "Přece čaroděj, který jim pomůže!"
"Ale to ještě nikdo nevěděl, viď?" pokračoval tatínek dál a hladil si při tom plnovous. "V té chvíli se jen snažili zjistit, proč se jeho jméno objevilo na trámu. Neměli však na přemýšlení moc času, protože je napadli bandité a monstra lačnící po krvi. Bitva byla náročná, podařilo se jim sice zabít několik skřetů, válečných psů a močálových monster, ale obyvatelé města měli také mnoho padlých. Teprve když útočili na druhého kamenochoda, dali se nepřátelé na ústup." odmlčel se na chvíli a zahleděl se z okna ven, kde řádila bouřka.
"Sotva stačili ošetřit raněné, když přiběhli dva mágové, že našli další šifru. Tentokrát to byly skryté instrukce, že Sindriho lze najít v Temném hvozdu u Jezera smutku. Vyslali tedy poutníka, aby tajemného muže našel a zjistil, jak je zapleten do událostí v jejich městě..."
Holčičce se už začínala klížit víčka, ale kdyby teď přestal s vyprávěním, určitě by zase ožila. Pokračoval tedy: "Poutník šel přes hory, přes doly, skrz husté lesy a zelené louky, až došel k rozcestí. 'Jezero smutku' doleva, 'Temný hvozd' doprava a pod tím bylo rukou dopsáno 'Mágova chýše'. Vydal se tedy tím směrem, až dorazil k malému dřevěnému domku na konci cesty. Zaklepal na dveře a zvolal: 'Je tu někdo?' Nic. Obešel chajdu kolem dokola, díval se okny dovnitř, stále však nikde nikdo. Tu se náhle z houští vynořil přihrbený dědeček s košíčkem plným hub a nabručeně se zeptal: 'Kdo jsi a co tu pohledáváš?'
'Prosím, přijměte mou omluvu, že vás vyrušuji, ale hledám Sindriho, nebydlí tady někde poblíž?' zeptal se poutník obezřetně. 'Je nesmírně důležité, abych ho našel.'
'Sindri jsem já, ale jestli chceš lektvar nebo amulet, trmácel ses nadarmo. Už žádné magické artefakty neprodávám, jsem v důchodu a chci mít klid,' odvětil stařeček a unaveně si sedl na dřevěnou lavičku pod oknem.
Náš milý cestovatel v duchu zajásal, že mluví se správným člověkem, a začal mistru čaroději vyprávět, co se stalo v jeho rodném městě. Nakonec se zeptal: 'Proč bylo vaše jméno napsáno na trámu a jak máme zastavit záhadné mizení budov? Dokázal byste nám pomoci?' Sindri zachmuřeně vyslechl celý příběh a zamyšleně sklonil hlavu, ruce sepnuté v klíně: 'Celý život jsem se živil magií, ale zamlada mě ještě málokdo znal, tak jsem si v každém městě, které jsem navštívil, nechal malou reklamu v podobě rébusů jako ten váš. Objeví se jen tehdy, když jsou mé služby zapotřebí. Samozřejmě si mnozí mysleli, že jsem nějak zavinil jejich utrpení, a posílali na mě svá vojska, aby mě zabili,' ušklíbl se starý mág a pokračoval: 'Nakonec se vždycky situace vyřešila, ale postupem času jsem měl podobných střetů dost a odstěhoval se do ústraní. Taky už nejsem tak zdatný jako dřív... ale tvá mise je naléhavá, udělám tedy, co bude v mých silách.'
Jak řekl, tak udělal. Vydal se s poutníkem do jeho města, aby ho zachránil před postupným zmizením..." ukončil tatínek vyprávění tichým hlasem a dal své spící dcerce pusu na čelo. "Pokračování příště," zašeptal ještě a odešel z pokojíčku.
