Bylo nebylo, nad krásným městem Lakansyel převzalo vládu léto. Obyvatelé byli zpočátku nadšení. Sluneční paprsky rozehřívaly ulice, na nichž se labužnicky rozvalovali kočky, psi i ochočení démoni, vlahý větřík si pohrával s vlasy rozesmátých elfů a v sadech dozrávalo ovoce všech tvarů a velikostí.
S přibývajícími dny si však obyvatelé začali dělat starosti. Ulice již nebyly příjemně teplé, ale doslova žhnuly, že ani pekelní raraši na nich nechtěli odpočívat a místo toho se stáhli do chládku kováren, zahradníci nestíhali zalévat a všichni svorně očekávali jen o něco chladnější noci.
„Takhle to už dál nejde,“ prohlásila královna Ereandil, když se jí na třetí pokus podařilo odlepit své královské pozadí od trůnu. „Ještě chvíli tu zůstaneme, a začnu poslouchat trollí hudbu,“ zašklebila se znechuceně.
„Pravdu díš, má milovaná,“ odpověděl král a pokynul několika sluhům, aby začali s přípravami na cestu.
Netrvalo dlouho a ulicemi města se chladnou nocí kodrcala královská výprava. V několika vozech byly uložené nezbytnosti jako medovina, výběr nejlepších elvenarských vín, šachovnice s figurami, meče na hraní pro všechny tři královské ratolesti, králova sbírka figurek vládců z vymyšleného světa jménem Evropa, kterou pro svá díla vymyslel slovutný elfí spisovatel R. J. J. Koltien, královniny štětce, akvarelové barvy a papíry a pytlík kouzelných žaludů, kdyby náhodou bylo potřeba někde rychle vysadit magický dub, a vytvořit tak stín, a ještě pár dalších drobností.
Uprostřed karavany se nacházel kočár s královskou rodinou. Zpočátku vládla veselá nálada, protože tři malí elfové tiše oddychovali, připomínajíce klubko koťat, a královský pár mohl ve svém oddíle vozu degustovat elvenarské ledové víno z minulého roku. Loňský ročník byl tak dobrý, že vinař měl zakázáno jej prodávat, a byl vyhrazen pouze pro královskou rodinu.
Nahá královna, opřená o rameno svého chotě, se zadívala na sklenku zlatavého moku a oblečení poházené na podlaze vozu a pomyslela si, že svět je dokonalý a její nápad odjet se zchladit pod nairadské vodopády je geniální. Netušila však, že o několik hodin později bude svého rozhodnutí litovat.
„Mamí, kdy už tam budeme?“ zaryl se jim do uší pronikavý hlásek princezny Korantiny.
„Tatí, mně se rozbil meč,“ zaúpěla princezna Talorie, aby vzápětí naplnila celý kočár zoufalým jekotem, za který by se nemusela stydět ani vládkyně všech bánší.
„Haf,“ ozval se princ Siriel, nahý, na všech čtyřech, s puntíkatými ponožkami na svých dlouhých uších.
Král Felix zalapal po dechu a krátce pohlédl na svou manželku, která mu povzbudivě stiskla ruku a vyslala k němu telepatickou zprávu: „Už jen dvanáct hodin a usnou. A pak ochutnáme ten předloňský ročník,“ mrkla na něj.
Vladaře představa večerních radovánek v jejich soukromém oddíle neuklidnila zcela, alespoň se mu však myslí přestaly honit výjevy z krvavé revoluce před sto třiceti šesti lety. Nakonec královnu napadlo, že v rámci zachování královského majestátu si děti budou několik mil hrát na koně a poběží vedle karavany, a tak všechna princátka usnula dokonce o dvě celé hodiny dříve.
Niadarské vodopády však nebyly nikde v dohledu, stejně jako nebylo ani vidu po Zlatých horách.
„Hej, kočí, nezabloudili jsme?“ houkl král Felix na muže na kozlíku.
„Jistěže ne,“ odvětil elf se stříbrnými vlasy už po šedesáté čtvrté.
Putovali takhle měsíc, dva, pět. Už nebylo víno, které by královna se zavázanýma očima nepoznala, a nebyl nemravný nápad, o kterém by král nevěděl, jaký je ve skutečnosti. Nebyla ani lumpárna, kterou by dvě princezny a malý princ nevyzkoušeli. Co ale bylo horší, už nebyla ani kapka vína, kterou by si urození rodičové mohli zpříjemnit večer, a to jinak klidnou královnu vyvádělo z rovnováhy. Věděla, že království je v rukou těch nejlepších a nejvěrnějších rádců, takhle si ale svou první dovolenou za dobu kralování rozhodně nepředstavovala.
„Tak, a dost,“ zahřímala směrem ke kozlíku, „kde jsou ty zatrolené naidarské vodopády? Ale rychle, můj milý Lunieli, nebo je vymáčknu z tebe!“
Kočí se polekal a lehce mu zvlhly oči i kalhoty. Věděl, že když královně dojde víno, je lepší splnit své povinnosti a rychle se odebrat do nejbližšího dobrého vinařství.
„Já… já… to,“ drkotal zuby a v rukou nervózně drtil bičík, když vtom nadskočil podruhé a jeho oči se rozšířily v němém údivu. „La… la… la…?“
„Chceš mi snad zazpívat?“ zavrčela královna a výhružně pozvedla prázdnou sklenku.
„Lakansyel,“ vydechl elf a ztěžka dopadl na stoličku.
Opravdu. Před královskou karavanou se rozkládalo krásné město Lakansyel, překryté sněhovou peřinou, s dvěma sokoly městské brány, kteří jej chránili. Vznešené ratolesti zavýskly, vyskočily z kočáru a rozeběhly se pryč, aby mohly ve sněhu dělat andělíčky a stavět ledová iglú. Královna se usmála na krále a ten jí do ucha rychle pošeptal další ze svých nemravných nápadů, který ho při pohledu na sněhové nadělení napadl, vzal ji za ruku a nenápadně se vytratili pryč. Vládnutí bude muset ještě chvíli počkat.
„Ale byla to hezká dovolená,“ usmál se na ni o půl hodiny později, když oddechovali v zasněžených královských zahradách, „pojedeme příští rok zase?“
Královna se na něj zamračila, ale pak neudržela smích a zasypala ho sprškou sněhu z nejbližší větve. Byla to opravdu hezká dovolená.